DMD č. 17. pro 17. 4. 2020. Téma: Splynutí uší

„Proč nejsi zticha, Pavle,“ přiřítil se z obýváku tatínek jmenovaného sedmnáctiletého potomka. „U toho tvýho hejkání se nedá dívat na fotbal. Laskavě zmlkni.“

Ještě než stačil domluvit, objevila se ve dveřích koupelny maminka. „Při tom kokrhání řízky neusmažím. Jak je mám obracet, když si musím oběma rukama zacpávat uši. Neráčil bys přestat, synu?“

Do třetice dorazila Pavlova sestra Adéla, která spustila, že se v tom skřehotání nedá učit ani přes zavřený dveře. A ať už zavře hubu.

„Vážení a milí,“ naštval se Pavel. „To není hejkání, ale zpěv. A budu úspěšný v SuperStar!“
„Tak jedině v Hvězdné pěchotě,“ zhodnotila Adéla.

Narodil se malý chlapec s čistou elfí duší,
chyběl mu jen drobný detail - dvě špičaté uši.

Byl výjimečný, zcela jiný než ostatní děti,
tropili si z něho žerty: "Pozor, ufoun letí!"

"Vidíte ty plachťáky, co odstávaj mu od hlavy?"
S každým dalším hloupým žertem sílily v něm obavy.

Drásala ho krutá slova, v nichž splývaly uši,
až uvěřil, že je "ucho" s bezvýznamnou duší.

Zjevila se dobrá víla, dala uši opravit,
především však v jeho duši nastolila mír a klid.

Promítal si její slova, ukryt kdesi v tajné skrýši:
"poklad nosíš ve svém srdci, klíč i dveře k elfí říši."

Izbou sa linú zvuky, aké kaktusy dosiaľ nikdy nepočuli. Spočiatku sa iba trochu zatrasú okná, neskôr sa pridá aj parapetná doska, na chvíľu sa zdá, že zvuk utíchne... a potom to zrazu príde.
Rázny trhavý rytmus nadvihne kaktusové tŕne, temné a dunivé basové tóny preniknú cez pletivá naplnené vodou až po drevité vlákna v hĺbke stoniek. Cievne zväzky sa rozochvejú s hutnými zvukmi elektrických gitár a zapulzujú spolu so zložitými riffmi. Areoly sa roztancujú spolu so strhujúcimi chrapľavými výkrikmi.
Kaktusy splynú s hudbou, ktorá vznikla v ďalekej a studenej severskej pustatine.
Florián si práve púšťa na plné pecky heavy metal.

V Ankh-Morporku bylo přirozeně Igor víc. Třeba v Královské bance, v nemocnici Lady Sibyly... V nemocnici se totiž Igor hodí. Resucitace, rychlé šití, plastické operace, transplantace... Tento Igor, Igorův bratranec, jednoho večera zaklepal na dveře forenzního oddělení.
"Mhám phrobhlém."
"Jakej?"
Nemocniční Igor vytáhl z vaku velikou sklenici. Plaval v ní jeden objekt.
"Předh thřemi dny jihch tam bhylo čthyřhiceth. Hele,"
Igor vyndal z malé skleničky stejnou věc, přidal jí do velké sklenice a oba chvíli čekali. Pak se ty dvě věci prolnuly a splynuly v jednu.
"Máš splývavé uši," definoval problém seržant Igor.
"Cho s thím?"
"Skladuj je po jednom."

„Nechápu, proč ti Braven Zub taky nedal nový jméno. Smraďoch by odpovídalo…“ zašklebila se Smíška.
„Nikdo tě nenutí jít vedle mě,“ odsekl jí Koryk.

Učí se, pousmál se Šumař v roli nezaujatého diváka. Ještě pořád si nezvykl. Chyběli mu staří Paliči mostů. Ale život šel dál a tak si zvykal na nové spolubojovníky. A jiskření mezi Smíškou a Korykem bylo rozhodně zábavné.

„Páchnete oba stejně,“ upozornil je Sépie. „To ty uřezaný uši, víte? Stejně nechápu, co tě to popadlo, Smíško. Že se takhle zdobí Koryk, no dobře, je to tradice jeho kmene. Ale ty?“
„Takové krásné splynutí…“ podotkl tichounce Flaška.

„Dobrý den, pane. Přišel jste kvůli mému inzerátu na spolubydlícího?“
Přikývnutí.
„To je dobře. Ještě pořád jsem nenašel nikoho vhodného. Bydleli bychom spolu. Byt je malý, ale útulný. Má krásné červené čalounění, udrží nás v teple po celý rok. Vařili bychom společně a na záchod chodili ven. Hygiena je důležitá. A teď něco o vás. Kouříte?“
Zavrtění hlavou.
„Máte rád dobrodružství?“
Přikývnutí.
„To je výtečné! A co takhle mrkvičku?“
Důrazné přikývnutí.
„Pane, to je skvělé! Myslím, že jsme stvoření jeden pro druhého. A cvičíte ráno?“
Bobek zavrtěl hlavou.
Bob se přesto usmál. „To nevadí. Do týdne si to jistě zamilujete.“

Toulal se rozpáleným městem celý den. Večer zabloudil daleko od hotelových promenád a karaoke barů. Bloumal křivolakými uličkami Starého města. Míjel zapomenuté kašny. Obdivoval namodralé zdobné kachle na zdech prostých domků. Stařičký brusič nožů mu věnoval bezzubý úsměv.
A pak to uslyšel. Nádherný melodický alt, který naléhavě vábil. Sledoval ten hlas, jak slábl a zase sílil. Až objevil zapadlé náměstíčko s tavernou pro patnáct hostů. Na malém pódiu v příšeří taverny seděl zadumaný kytarista s vlasy do čela. Vedle něj stála drobná tmavovlasá dívka s uhrančivýma očima. K. nerozuměl jediné slovo. Ale chápal vše, protože bolest a krása nepotřebují překlad.

"Andulky, nerozhazujte to zrní!
Nedělejte tu nepořádek.
Slyšíte?!
Vám snad splynuly uši.
Pepíku, Honzíku, nedělejte nepořádek.
Jste snad hluší?!"
...
"Pepíku, Honzíku, necákejte tu vodu. Kdo to pak má uklízet?!
Babičko, asi se dostavilo splynutí uší.
Honzíku, jez ty zrníčka.
Pepíku, co jíš Honzíkova zrníčka?!
Pepíčku, běž se osušit.
Honzíku, co děláš suchý na bidýlku pro mokré anduláky?!"
"Oběd," ozvalo se.
...
Po obědě byla porada.
Andulkám se dostavilo splynutí uší.
Když nemají rozhazovat zrní, rozhazují ho.
Pepíček jí Honzíkovu stravu a Honzík je suchý na bidýlku pro mokré.
Pohrozíme jim zarachem.
Pohrozili jsme jim, nechali už toho.
To bylo ale dopoledne.

„Nikam nejdu! Co škola?“
„Je polovina června. O nic nepřijdeš.“
„No právě, polovina června. Do prázdnin by to nepočkalo?“
„Ne, nepočkalo. Nehádej se, Tildo.“
Tilda zatne zuby. Nezáleží, jak moc se vzpírá. Rodiče jsou rozhodnutí. Uvnitř se rvou dvě Tildy a jedna jasně prohrává. Cítí jak ji začínají svědit boltce. Z kuchyně vybíhá ještě dívka, z domu už vlk. Noří se do houstnoucího šera, smysly splývají v jeden, větší, jasnější, ostřejší.
„Neměli jsme...“ ozve se v kuchyni Rebeka tiše.
„Naopak,“ nesouhlasí muž. „Měli jsme mnohem dřív. Neboj, postarám se.“
Jemně ji políbí a za okamžik dům opouští druhý vlčí stín.

O kulturním rozhledu klonů nebylo pochyb. Díla světů známých i neznámých, památky literární, architektonické i jinak umělecké včetně oborů speciálních. Trávení času při přeletech mezi misemi bylo nasnadě. Jídelna se měnila v obrazárnu nebo v ní defilovaly stavby či podobně.
Z kajut se neslo jímavé zamyšlení, obdiv nebo tiché vytržení. Jen hudba ne. Zůstávala ve sluchátkách, zavřená co drahý poklad jednotlivců.
"Mě vždycky udiví, jak stejný máme vkus. Někdy mám pocit, že jsme jeden a tentýž," řekla Gwen a stulila se do Mimasova náručí.
Ten se usmál a zmáčkl 'play'. Kajutou se rozezněla Bachova Toccata a Fuga v D min.