DMD č. 17. pro 17. 4. 2020. Téma: Splynutí uší

V lásce mluví se
O splynutí duší
O něze doufání
V lásce mluví se

V lásce prý uši
Trošičku ohluchnou
Slyší jen milého hlas
V lásce prý uši

V lásce prý oči
Dočasně oslepnou
Koukají růžově
V lásce prý oči

V lásce prý dva
V jedno spojí se
Zapomenou svoje já
V lásce prý dva

V lásce mluví se
O dvojjediní
A splývání
V lásce mluví se

O lásce dost se povídá
Jenže přijde realita
Přijdou dny normální
O lásce dost se povídá

O lásce a splynutí duší
Mluví lidé dost
Splývají z toho uši
Z lásky a splynutí duší

„Nějaká podrobnější by tu být měla.“
Henry přikývl. Amias začal prohledávat stoh map a nehodící se odkládal stranou.
„Určitě tady byla,“ mumlal si. Ellie zatím něco spokojeně přežvykovala ve svém větvičkovém hnízdě a nevzrušeně pozorovala dění okolo.
„Trochu zavazíš,“ oznámil jí Amias a natáhl se přes hnízdo pro brašnu. Zarazil se uprostřed pohybu. „Počkej. Řekni mi, že to není –“
Henry vypadal docela fascinovaně. „Draci žerou papíry?“
„Jenom ty důležitý. Viď, holka?“
„Bude ta mapaj ještě... Použitelná?“ díval se Henry podezřívavě na oslintané cáry papíru s oslíma ušima.
„Snad. Zkusme to tady spojit,“ povzdechl si Amias. Opatrně papíry přiložil k sobě.

„Poznal jsem dívku hezkou,
jíž lásku neměl jsem jistou,
tři úkoly mi ona dala,
své srdce za to slibovala.
První jednoduchý měl být,
stačí za měsíčku výt,
ne věnce, jak řekla mi,
ale s vlky mezi loukami.
Druhý o nic těžší byl,
se zlobry bych byl pil,
třetí však nemožný se zdál,
jak s větrem bych rychle plál,
leč strach jsem z toho měl
a raději jsem píseň pěl,
zaznamenal jsem to černou tuší,
o nepovedeném splynutí duší,“ Marigold uhodil do strun loutny.
„Cože, splynutí uší?“ podivil se zaklínač, který moc neposlouchal.
„Duší, Geralte! A ty si nech vyčistit uši!“

Nervozitou se celý klepal. Otočil se na bráchu a ten na něj povzbudivě mávl. Nepomohlo to. Ale když už došel až sem, musí to udělat.

„Máš hezké uši,“ řekl dívce před sebou. „Vlastně náušnice, chtěl jsem říct náušnice,“ opravil se vyděšeně a okamžitě zrudl. Takovou blbost! Musel jsem říct takovou blbost?

„Hezky ti splývají dolů,“ pokusil se to neúspěšně napravit. „Tedy, ono je to normální, za to může gravitace, ale prostě... chci říct, že...,“ bezradně se odmlčel. Právě jsem to katastrofálně podělal!

Dívka se na něj zářivě usmála. „Já jsem Kačka,“ natáhla k němu ruku, „a ty?“

„Michal,“ odpověděl šťastně.

Dobrý den, studenti. Pojďte dál. Kolegu P. jste svým kouskem příliš nepotěšili, můžete být rádi, že jste vyvázli pouze s dobrovolnou prací ve školním depozitáři. Opravdu jste si mysleli, že svého třídního potěšíte přilepením dějepisáře k židli?
Co prosím?! Splynutí uší? Podivná příčina.
Ach, netušil jsem, že to máte od bratra z konzervatoře. Vyřiďte, prosím, sourozenci, že v přírodě dochází ke splynutí gamet do jedné zygoty, ze které se pak vyvíjí takoví hudební géniové jako on. Splynutím vzniká i syncytium, mnohobuněčný útvar utvořený díky narušení buněčných stěn několika sousedních buněk a jejich splynutím v jednu s více jádry. Uši nesplývají.

Když jsem se narodila, byla u vytržení. Běhala kolem postýlky a olizovala mi paty. Od těch dob mi v patách byla pořád. Když jsem spávala na zahradě, seděla u mě a čekala, až se vzbudím. Ty dvě plandavé uši vyslechly všechny dětské příběhy, všechny radosti i smutky, snášely nenechavé dětské ruce s trpělivostí a něhou, která mě učila lidskosti víc než všechna lidská slova. Když jsem si hrála s jejími dětmi, přihlížela zdáli a dávala mi první lekce z důvěry. Když umírala, loučila jsem se s ní a zároveň s dětstvím. Byla tou nejlepší průvodkyní do světa přátelství a přírody.

Ten zvyk byl na J-oh-ui dávnověký. Nikdo se nepamatoval na žádný jiný.

I-onhe zlehka přistoupil k Y-elie. Dívka před ním poklekla. V I-onheově ruce se zableskla malá ostrá břitva. Lehce jí přitiskl za její čtvrté nejvzdálenější ucho a rychle řízl. Ukáplo jen pár kapek modrozelené krve. Její malé ouško zůstalo v jeho dlani.

Totéž o chvili později provedla i Y-elie jemu.

Ouška vložili do svých propletených rukou a přistoupili k vyhlídce nad údolím E-rinerey.

S vážnou a procítěnou citací "Mé ucho je do tvé duše okno" rozkývali ruce a odhodili části svých těl do vířící plasmy.

Právě se stali manželé.

Aúúú, úpěl Pažout a držel se za pravé ucho, člověče, Horáčku, tys říkal, že na rýmu neumřu, ale na tohle určitě jo, moje ucho, aúúú, a Horáček zahuhňal, Pahoute, dyby si bdě dou dhýmou dedakazil, bhylo bhy lehčí dajít klíče od dauta, už je ale dám, jedeme, ale vtom se i Horáček chytil za ucho, pro změnu za levé, mdě daky dolí ducho, a Pažout řekl, vždyť tohle mají jenom haranti, ale doktor na pohotovosti povídal, kdepak, mívají to i dospělí, ale že takhle najednou oba, přece nejste dvojčata, a Horáček řekl, de, daše spojedí je mdohem duší, deda uší.

"Má drahá baronko z Fairbourne, krásná Elaine," psal kadet John Fraser. Pero tiše skřípělo po papíře, zatímco na štěrkovém plácku o kus dál zněly povely česko-rakouského a německého spolku studentů.
"Chtěl jsem vám tímto poděkovat za Vaši společnost v divadle, a Vaše velkorysé pozvání na drink. Přestože jsme zažili i nepříjemnosti, díky Vám jsem přesvědčen..." psal dál, a když mu na rameno poklepal Hartmann, vyděsil se, div neprobodl papír.
"Píšeš krasopisně. Liebesbrief?" zeptal se Erich a přisedl si.
"Jo, nešmíruj," zavrčel John a odsunul papír.
"Nechci kibicovat," začal německý kadet se úšklebkem, "jen jsem nikdy neslyšel o splynutí uší, kamaráde..."

"...co nám patří!"
"Nějaký cukroví..."
"Ne! Hrdinům je třeba zbraní!"
"...perník."
Chůva jim oběma zacpala pusy.
"Zmlkněte," zašeptala výhrůžně. "Posloucháte se vůbec? Proč tu jsme? Hrát si? Krást v kuchyni?"
Elladan jí nasupeně zaprskal do dlaně, Elrohir zavrtěl hlavou a zahuhlal.
Pustila je.
"Chcem dokázat tátovi, že jsme hraničáři... A..." Tváří mu proběhla zvláštní proměna. "Nesmíme dělat, co by od nás čekali. Elladane, ty... jsi ten chytřejší... přece něco vymyslíš."
"Já? Chytřejší?"
Bratři jeden na druhého zírali, jako by se viděli prvně. Najednou je od sebe nešlo rozeznat.
"Když my nevíme."
"Ale kdybys nám poradila..."
"...tak jsme to, jedno ucho."