Originální

Houpání se na houpačce když bylo Andrejovi šest let. Bylo horké léto a na zahradě ho maminka chladila vodou z hadice.

První spaní pod hvězdami, když mu bylo dvanáct. Rodiče ho vzali do hor.

Polibek s Veronikou v devatenácti, jeho první opravdovou láskou. Žili spolu šťastně padesát pět let.

Na to vše si Andrej v posledních měsích vzpomenul naposledy. Bylo mu devadesát a většinu dne proseděl na lehátku.

Občas se podíval do alba. Některé fotky mu vrátily vzpomínky. Ale už zdaleka ne všechny.

Může být smutné, jak jednoho dne vše pomine. Ale i tak stoji za to svůj život žít.

Postava v černém plášti si ztěžka sedne na balvan. Udýchaně rozjímá. Snaží se popadnout dech.

„To je dneska den,“ rozmlouvá sama se sebou.

Podívá se na svůj blyštící nástroj a ustaraně zkouší, jestli je břit ostrý, jak má, protože jinak by se nadřela ještě víc.

„Holka, ten den nemá konce. Žádná dovolená, žádný příplatek za práci, kdyby to šlo, tak se na to vykašlu.“

Rozvine zakrvácenou mapu s názvem Borodino, kterou sebrala jednomu důstojníkovi.

„Ještě nás čeká ten útok kavalerie,“ pronese vstávajíc a s velkým úsilím se opře o v rukou třímající velikánskou kosu.

„Ne, smrt nikdy nespí, neodpočine si.“

A potom zafoukal vítr a ponožka se objevila uprostřed velkého davu. Všichni se usmívali, pískali a vykřikovali, zatímco kolem hrála písnička od Cher. Čistou náhodou se ponožka zachytila na něčím batohu, což ocenila, protože na ni alespoň nikdo nešlapal. Výhled ale měla poněkud limitovaný. Až když viděla ty barevné kostýmy, transparenty a duhové vlajky, pochopila, kde se ocitla. "Do you believe in life after love..." hrálo z repráků a ponožka se chtěla přidat se zpěvem, ale neměla pusu ani hlasivky, a tak alespoň vlála do hudby. Bylo to vynikající odpoledne. Jediné čeho litovala bylo, že se předem neobarvila na duhovo.

Vycházím schody do bytu. Už se těším, až budu doma a budu moct prostě jen být.

Stojím přede dveřmi a nemůžu nahmatat klíče. Složím jednu, dvě, tři a nakonec i tu poslední tašku na zem. Prohledávám kapsu u batohu znovu a znovu, ale klíče nikde.

Začínám lehce panikařit a zároveň se uklidňovat. I kdybych si opravdu klíče zabouchla, není to tak hrozné. Jen zavolám zámečníka nebo spíš tátovi, aby mi přišel odemknout klíči, které jsem rodičům dala, aby nemuseli pořád zvonit. S tolika taškami už určitě nikam nejdu.

Klíče po chvílích paniky najdu v kapse bundy. Tam nemají co dělat!

Zadejte nové heslo.

brokolice

Heslo je příliš krátké.

pitomábrokolice

Heslo musí obsahovat alespoň jedno velké písmeno.

PitomáBrokolice

Heslo obsahuje zakázané znaky. Heslo nesmí obsahovat diakritiku a interpunkci.

PitomaBrokolice

Heslo musí mít alespoň jednu číslici.

4PitomeBrokolice

V hesle musí být obsažen alespoň jeden speciální znak.

UzMeProsimNeserADejMi4PitomeBrokolice*

Vaše heslo není dostatečně silné.

StrcSi4PitomeBrokoliceDoPr**le*1234

Heslo nesmí obsahovat vulgární výrazy.

ProsimLaskaveOPristupNaTutoStrankuAPrijmiMoje4LaskaveBrokoliceAbychStornovalNechtenouObjednavku*

Omlouváme se, ale toto heslo je již použito.

"Hele, běžte do řiti! Já na to nemám!" křičel zatímco mlátil do monitoru a klávesnici vyhodil z okna.

"Dobrý den, linka bezpečí? Snažil jsem se přihlásit na .."

"Pokusil jste se o změnu hesla, viďte..."

Tým viděl Jaspera čelit duchům různé síly, dokonce i jednomu démonovi, a problém v něm vždycky vyvolal jen větší odhodlání. Proto pohled na elitního vymítače, který pobíhá jako slepice bez hlavy a přehrabuje každý kout svého obytného přívěsu, přinášel určitý neklid.

„Tak ti nějaké koupíme,“ uklidňovala ho Phoebe.

„Nejbližší obchod je tři hodiny odtud,“ odsekl, vyklepal deku a pak s ní vztekle mrštil do kouta.

„Tak se holt obejdeš bez nich.“

„Chceš, abych byl ve vrcholné formě? Chceš. A bez nich mi to pořádně nemyslí!“

Před přívěsem se objevila technička Hope.

„Co se stalo?“ zašeptala Kaydenovi.

„Jasper si zapomněl háčkování.“

Co bylo - není. 

Na vrcholu ošuntělého schodiště
na kost vyhlazeného patami revolucionářů,
v nejvyšším patře domu kdesi na vzdálené periferii města
galerie zkorodovaných hlav
         státníků, generálů, vrahů a lhářů. 

Stříbrný prach z trefoidních křídel smrtihlava tiše sedá na parapety, 
a díry po kulkách jsou jako maličké plivance samopalů. 
Rezavé stružky slz se derou z mramorových důlků. 

Poslední dny soumraku světa zní kolísavým výdechem amplionů. 
Zpívají: 
"Je nám to líto
Je nám to líto
Je nám to nekonečně líto."
Zkouška sirén se protáhla na sto let a skloněné kamenné hlavy tiše naslouchají. Je jim to líto?

Co bude - není.  

Poslední zhasne. 

Zapadalo slunce.

Výroční slepičí sněm započal.

Nejstarší slepice Josefína pronesla úvodní řeč, bilancující situaci roku a předchozí dekády.

Kohout Pepa následně moderoval diskusi ohledně směřování do další pětiletky.

Počet vajec, přesnost kokrhání, hierarchie, všech témat se dotkli.

V druhé půli sněmu byl prostor na tanec.

Amáta s Jaromýrem nejprve předvedli úkázkové předtančení.

A pak už byl prostor na tanec a volnou konverzaci.

Respektive, byl by... Kdyby venku nečekali Tomáš, David a ten největší lišák z těch tří - Jirka.

Měli domluveno s krysákem Prášilem, že je vpustí dovnitř tajným vchodem a zabarikáduje dvířka..

Ráno po sněmu zbylo už jen pár pírek.

A potom už byl večer. Karel zatopil v krbu. Byla mu trochu zima, ale to tak na statku v prosinci bývá.

Vzpomenul si, že mu Pavla kdysi dala ponožku, na jejich poslední Vánoce. To už bylo let.

Stále jí měl v šuplíku na vzpomínky. Dnes ho poprvé napadlo, že by si jí mohl zkusit.

Jedna ponožka, ta ho asi učitě zahřeje...

Navlékl si pomalu ponožku.

Nejrříve bylo vše jako předtím.

Ale pozvolna začal vnímat změny.

Oheň začal měnit barvu. Oranžová byla nahrazena zelenou.

Místnost byla teplejší ale přitom zvlášně chladná.

Stejně jako bývala Pavla.

Karel vzpomínal a oheň ho hřál.

Karel šel spát. Měl za sebou rozhovor, který nečekal, že se stane.

S kamarádkou Pavla se znali roky, byli si blízcí, často si psali, ale teď to pár měsíců nefungovalo.

Pavla působila vytíženě a Karel si to vyložil, že potřebuje prostor.

Vždy mu udělalo radost, když mu napsala. Snažil se jí dát prostor a zájem.

Ale přišlo mu hlavní že potřebuje klid. I ona o potřebě klidu mluvila často.

A pak se zprávy staly vzácnějšími a uzavřenějšími. Karel se snažil dávat prostor dál.

Dnes se dověděl, že Pavla má dojem, že jí posílá taktně pryč...

Snad to bude zítra lepší..