Originální

Mladý policista postával uprostřed Pařížské ulice a tvářil se rozpačitě. 
Ano, té Pařížské, kde ďábel nosí Pradu, Balenciagu, Dolce a Dior. Tak právě v této ulici stál. 
A stál tu také mercedes. Zaparkovaný napůl v blyštivé výloze. Samozřejmě také luxusní. V téhle zatracené ulici nemůže být nic normální. 
Z mercedesu vystoupila... občanka. Velmi noblesní, elegantní, a... věkovitá. Zběžnou prohlídkou řidičáku policista zjstil, že je jí sedmdesát. Potlačil chuť oslovit ji matko - to se v téhle ulici opravdu nehodilo - a místo toho se zeptal, co se, proboha, stalo. 
"Ale, den blbec," odpověděla seniorní řidička rozjařeně. "Znáte to - doma mi došlo kafe."

"Vypadá to, že došlo kafe," prohlásil a napil se čaje. "Škoda... mohl to být tak krásný den." Zavřel dveře od verandy, popadl kladivo, hřebíky a pustil se do zabedňování oken, dveří a všech slabších míst ve stěnách.

"Tak hotovo... A pokud budu mít štěstí," upravil si konečky kníru. "Možná se dožiji i zítřejšího rána."

Když se konečně usadil s dalším čajem, zvenčí se ozvalo chaotické bouchání, škrábání a divné mrmlání: "Kafe! Kafeee! Kafííííčko!"

"Jo, jasně, to známe. Jen tři prstíčky tam strčíme a hned zase půjdeme. No jo, ani prd," mumlal si spíš pro sebe. "Chjoo, to bude zase den."

Ve sborovně došlo kafe, učitelé šílí, 
zdá se, že jim na to konto docházejí síly.  

V příroďáku úča zírá na žáky jak výr, 
při pracáku i s kytkama vytrhává pýr. 

Zeměpisář ztracen v mapě, na kompasu hledá jih, 
dějepisář, jindy řečný, před tabulí divně ztich.

Češtinářka píše hrubky, ve slovníku hledá íčka, 
tělocvikář dojil kozu, shání seno pro koníčka.

Chemikářka vypěnila, výbuchem to hrozí, 
výparů se nadýchala a po stěně lozí. 

Fyzikářka váží prázdnou lahev od kafíčka, 
zdá se, že co chvíli usne, padají jí víčka. 

Když už ani hudebkářka falešný tón nerozliší, 
zachrání to školníková sáčkem kafe od Maryši. 

Dubové dveře se otřásly v pantech. Muž v róbě nevzrušeně vybral knihu z police, postavil se doprostřed místnosti a začal číst. 

“Es numus dalar nimunsis…”

Nepravidelné nárazy vystřídaly rytmické tupé údery - někdo za dveřmi donesl sekeru.

“Kalam sum ad venturi…”

S hrozivým praskáním dřevo kolem zámku povolilo, dveře se rozlétly a do místnosti se nahrnula masa po zuby ozbrojených hrdlořezů . Muž jim nevěnoval pozornost a dál přednášel z knihy.

“Piram but firanex at lupirum sextumus…”

Vůdce lapků vykročil vpřed s napřaženým mečem: “Zemři, zplozenče pekel!

“Narolak midus alar kasimus!”

Meč proťal vzduch v místě kde před zlomkem sekundy stál kouzelník.

Svetlo sviečky pomaly dohasínalo. Muž, zhrbený nad knihou, si toho všimol až keď plamienok výstražne zasyčal začal poblikávať. Odložil knihu, premäl si stuhnutú šiju a nechal znavené oči, aby si odpočinuli.

Sviečka zhasla. Cítil to podľa pachu, ktorý začal byť výraznejší. Mal by otvoriť okno a vpustiť trochu sviežeho nočného vzduchu..

Ešte chvíľu. Malú chvíľu, kým sa písmená pod jeho viečkami rozplynú do ticha, alebo začnú dávať konečne zmysel.

V mysli otáčal stránkami, vybavoval si, čo na nich bolo napísané a nechal mozog, aby si vybavil spojitosti.

Zamýšľal sa večnosť, alebo možno minútu, keď prudko otvoril oči a zatajil dych...

Došlo kafe.

Zírám na hrnek, jako by se mohl zázrakem naplnit, když do něj budu koukat dostatečně dlouho. Zaměřím všechnu svou pozornost na kávovar a přesvědčuju se, že když ho budu dál přemlouvat pohledem, nějaké to kafe se tam objeví.

Měla bych psát. Kurzor tam bliká už dobrých dvacet minut.

Zatím jsem napsala jen nadpis. A pak ho zase smazala.

Takhle to nejde. Bez kafe to nejde. Jakoby to byl zázračný lék na všechny moje problémy.

Venku je chladněji, než jsem čekala. Budu to muset přežít, protože domů se už nevracím.

Vydám se do supermarketu a nebo kavárny. Zatím nevím.

Odpolední světlo svítilo do místnosti.

Jak získávat přátele a působit na lidi leželo Karlovi vedle postele. V noci to přečetl na jeden zátah. Kdo ví, kolik mu toho ale zůstalo v hlavě.

Na stole mu ležela Emoční inteligence a Moc přítomného okamžiku. Poslední týden se zavřel doma a ven chodil jen pro nákup a s odpadem.

Studoval teorie jak žít. Ale zapomínal na to, že teorie je potřeba uvést do praxe zkoušením.

Slunce zapadlo. V bytě svítilo světlo lampy. Karel zase četl.

Ale vezme si z toho něco? Poučí se?

Nebo jen bude číst a čekat, že se tím zlepší...

„-stejně to nestihnu."

„Stihneš."

„Ne, máme to odevzdat zítra ráno."

„Tak to udělej, až přijdeš domů."

„To se ti řekne. Přijdu domů až pozdě večer, nebude se mi chtít nic dělat, jen jít spát."

„Sedíš tu už hodinu."

„Protože nevím, jak začít."

„Tak napiš první větu."

„A co když bude špatná?"

„Tak ji smažeš a zkusíš to znovu."

„To není tak jednoduché."

„Je."

„Ty jsi někdy psal něco na známky?"

„Něco takového."

„Něco takového?"

„To je jedno."

„Stejně to nechápeš."

„A co když-"

Ozvala se rána.

Někde se zabouchly dveře a vytrhly mě ze snění.

Realita je zase zpátky. Super.

Zazvonil zvonek – ten nepřítel lidu po probdělé noci, ten rušič dobrého spánku. Po něm nikdo unavenější než před ulehnutím do postele netouží.

Většina lidí spolkne tu trpkou pilulku vstávání a vysouká se z postele. Tento zmíněný budík ale letí přes půl místnosti doprostřed rozházené kupy oblečení.

Po další hodině se líně zvedá ruka a po ní střapatá hlava. Hlava jako střep se odlepí ze spacího hnízda a pluje k budíku, na který jedno otevřené oko hodí rozmrzelý pohled.

Dobelhání do kuchyně trvá věčnost. Otevřená skříňka odhaluje uzívanou prázdnotu. Prázdná piksla robusty se kutálí zklamaně po pultu.

Pomůže snad studená sprcha.

"Hey chief, we've got another one."

The greying policeman raised his eyebrow. 
"How many does that one make?"

"I think it's number 49, but we're still waiting for Kowalski's report. And that's just our precinct. Over at the 87th they even put up a board for the most bizarre ones. A few other precincts are in on it too."

"How did this one die?"

"Fell into an open manhole, broke her neck. That wouldn't even break top ten, it's pretty vanilla compared to the really weird cases."

"What is it about that book that gets people so immersed, anyway?"