DMD č. 3. pro 3. 4. 2021. Téma: Rozkaz zněl jasně

„Mistr Cote?“
Gwen přestala usrkávat čokoládu a vzhlédla. Senátní droid zopakoval otázku.
„No, to bych byla. Copak se děje?“
Droid jí podal datapad.
„Naléhavé. Prosím o potvrzení příjmu.“
Gwen namačkala kód a droid rychle odkráčel.
„Kdo ze Senátu by mi... asi Padmé.“
Gwen otevřela zprávu.
„Zkiffeně!“
Houby Padmé. Zpráva nesla Kancléřovu pečeť. A rozkaz k likvidaci.
„Odboj... sympatizování se Separatisty... biologické zbraně...,“ Gwen urychleně pročítala připojenou zprávu. Pak do sebe hodila zbytek čokolády a zamířila k chrámovému hangáru.
„Kluci? Deset minut.“
„Kam letíme?“
„Christophsis.“
„Co tam?“
Gwen pohlédla na datapad.
Likvidace.
Dole pod zprávou blikal znak Tajné služby.
„Ještě nevím.“

Parkety, vysoký bíle omítnutý strop, nábytku pomálu. Fotka asi třináctiletého děvčete na nočním stolku.
Lada už zažila mnohem méně uspokojivá probuzení v cizím bytě. Přesto se v jejím nitru ozval varovný hlásek. Neměla by tu být.
Ve sprše přemýšlí, kde se bere neodbytný pocit, že je ve špatnou chvíli na špatném místě. Co se děje? Proč nevnímala žádné ohrožení večer? Potlačila ho?
Možná. Teď ale čarodějnický instinkt jednoznačně velí zmizet.
Milan si rozespale prohrábne rozježenou čupřinu.
„Ty už jdeš?“ zívá.
Lada energicky dopne sukni: „Musím. Uvidíme se později.“
Otevře dveře na chodbu a strne.
Na černobílých dlaždicích leží nehybné tělo.

Dvounožec Krmič s kožichem pod tlamkou se vymrštil z měkkého ležení. V přední pacce drží placatou věc. Cení zuby. Otevřu oko. Natočím ucho.
Dvounožec dusá po teritoriu, z žrádelny do pelíškovny. Není divu, že nic neuloví. Nese bachratou černou věc, která tak krásně voní po jeho zádech.
Rozespale se protáhnu, seskočím. Usadím se ve dveřích. Tudy určitě půjde. A už se řítí. Rozčileně koulí očima. Olíznu si packu.
Krmič se žene s miskou jídla. Zase suché?! Copak neví, že mi chybí zoubky?
Skloní se ke mně. Pohladí mě.
„Pěkně tu hlídej! Vrátím se až ráno. I s Ledňáčkem!“
Říkals paštika?

Spis ležel mezi nimi na stole, hned vedle přeplněného popelníku mezi dvěma hrnky od kávy.
"Podívejte se, Tichá, vím, že na tom máte osobní zájem, ale alespoň pro jednou byste mě mohla pobavit a výjimečně se řídit rozkazy. Které byly jasné! Nezasahovat, nechat to na kolezích, strávit rok reorganizací archivu místo toho, abych vás vyhodil!"
"Ale..."
"Žádné ale, Tichá! Tu situaci řešíme, již jsme na pár možností přišli a taky některé z nich vyzkoušeli. Vy se vraťte do archivu."
"Ale..."
"Okamžitě, Tichá, to je rozkaz!"
Zvedla se a pro zlepšení nálady za sebou práskla dveřmi.
Možnosti... Vyzkoušeli... Evidentně nefungovaly.
Sakra.

„Grangerová!“ zavrčel Severus zlověstně a snažil se strhnout z hlavy tu děsivou houni.

Marně, Ginny ji v mezičase nenápadně připevnila lepícím kouzlem.

„Rozkaz zněl jasně,“ podotkla Hermiona nevinně. „Doktor řekl, že se máme převléknout.“

Pochopil potřebu protikouzla a sundal paruku. Zároveň si připomenul, že ta zatracená smečka se ho nebojí a že prskáním je spíš pobaví.

„Domníval jsem se, že i nejzabedněnější Nebelvír dokáže identifikovat přání hostitele, abychom se civilizovaně oblékli. Nikoli vystrojili jako na maškarní,“ utrousil a kroutil hlavou, jakože ho hluboce zklamala.

Hermiona si zkousla ret. Vypadalo to, že se za svůj vtípek zastyděla. Malé vítězství, ale potěší.

„Vrzuuum, vrzuuum,“ zaslechla jsem, když jsem přijížděla z nákupu.
V předtuše krvácejících údů jsem vtrhla na zahradu. Krev sice netekla, ale…
Můj úhledný habrový živý plot měl asi deset centimetrů. Keře zabraňující cizím pohledům koukat se, jak se opaluju, prostě zmizely. A věkovitá jabloň byla proměněna na hromadu špalků.
Zaúpěla jsem. Přece jsem mu říkala, ať na to nesahá!
Karel si hrdě otřel zpocené čelo.
„Skvělý vynález, tohle bych potřeboval doma. To by Nové Město pražské rostlo daleko rychleji.“
To určitě. Kdyby tušil…
Nakonec jsem ale byla ráda, že nevyrazil za plot. Poražení stoletých obecních lip bych úřadům vysvětlovala těžko.

Stannisův rozkaz zněl jasně: Vydej se do Bílého přístavu a zajisti mi spojenectví lorda Manderlyho.
I Manderlyho rozkaz zněl jasně: Přivez mi ze Skaggosu Rickona Starka, pašeráku, a já pošlu Lannistery a Freye k šípku a podpořím tvého krále.
Nyní na něj mířila kopím divoká žena a po jejím boku vyčkával černý zlovlk, na němž seděl rudovlasý chlapec.
„Nech to dítě na pokoji,“ ucedila žena. Zlovrk zavrčel.
Chlapec se zamračil. „Bude v Bílém přístavu matka? A Rob? Sansa, Arya a Bran?... Jon?“
Davos měl pocit, že za něj odpovídá ten tichý hlas, který ho provázel při plavbách.
„Vrať se domů.“

Seděli v autě před domem, připraveni vyskočit, avšak vycházel jen třináctiletý kluk s odpadkovým košem. Cestou zpátky vidím, že jeden z nich vysedá. Zrychlím krok, ale nesmím utíkat, aby si nemysleli, že se jich bojíme. Doběhne na schodech, do své profese dobře vybraný, nevýrazně vyblitá tvář nejde zapamatovat.
„Hele, počkej! Je neděle, jaktože nejdete do kostela?“
Asi nováček, špatně instruován, chodíme k Jiljímu až na půl sedmou večer.
„Nezlobte se, ale já mám zakázáno bavit se s cizími lidmi!“
„Neblbni,“ rozhodí překvapeně rukama, „já chci jen vědět, co se děje…“
„Nesmím!“

Táta se v těch časech musel poslouchat na slovo.

Napoleon upřel svůj pohled na matematika: "Stručně, profesore. Sbalte se, jedete do Egypta."
Monge jen zalapal po dechu.
"Rozhodl jsem se vzít s sebou sto padesát vědců. Organizace vojenská: oddíly čisté vědy, aplikované vědy, intelektuálové, umělci a tiskaři. Výzkumný úkol pro každého určíte vy. A budete jim velet."
"Ale generále, já opravdu nemohu odjet." vzpamatoval se Monge. "Jsem vytížený člověk. Metrická soustava není zažitá, řízení zbrojovek mě stojí spoustu času. Ten kradu svému výzkumu a hlavně výuce a velmi se za to stydím. Naše země potřebuje vzdělané dělostřelce, to sám víte nejlépe..."
"Je mi líto, profesore, ale rozkaz je rozkaz."

Zůstali jsme jen sami dva ve starém domě a pomalu dochází střelivo. Vím, že jsme obklíčeni. Stačí pootevřít dveře a spustí se palba.
„Kde jsou posily?“ Cítím neklid. „Už měly dávno dorazit.“
„Asi se něco stalo,“ pokrčí rameny. „Možná se budeme muset vzdát.“
Podívám se na něho nevěřícně. „To myslíš vážně? Přece víš, jaké máme rozkazy!“
„Co když nás zradili? Posily nedorazí a my… Můžeme si zachránit život.“
„Ale...“
Vstává a vytahuje kus bílé látky.
„Cože, tys to měl připravené?“
Neodpovídá a míří ke dveřím.
Rozhodnu se. Namířím revolver a střelím. Padne jako podťatý.
Nejsem zrádce. Vydržím až do konce.