DMD č. 3. pro 3. 4. 2021. Téma: Rozkaz zněl jasně

Zatímco se Lan XiChen hluboce ztrácel ve svých vzpomínkách, byl učedník klečící na jeho dvoře odtažen do Síně předků klanu Lan k potrestání.

Mladík už se nevzpíral, ale v jeho uhrančivých temných očích se leskl vzdor. Upřel na starého učitele Lana odhodlaný pohled, a když byl svými vrstevníky puštěn, beze slova padl na rozbolavělá kolena.

Lan QiRenovi zlověstně zacukalo v bradce, obočí přísně stažené. Zpoza zad vytáhl kázeňský bič a podal ho nejblíže stojícímu seniorovi své sekty.

„Za neúctu k vůdci sekty dostane ránu za každý rok, který zde žije. 18 ran!“
Senior věnoval učiteli tázavý pohled. Neuposlechnout však nemohl…

„Nesmí tam zůstat! Zabijí ho! Je poslední mužský potomek svého rodu!“
„Je to člověk,“ odvětil Jack.
„Je to Kristián! Potomek mého Chrise! Dala jsem mu slib, že na jeho rod dohlédnu!“
„To jsi měla udělat dřív,“ odsekl.
„Co jsem asi celou dobu dělala?“ zavrčela jsem. „Rozlétli se po Evropě. Sasko. Bavory. Čechy... Copak to může jedna uhlídat? Zbyli už jen tři… Ta dvě děvčata v Zusmarshausenu jsou v bezpečí, tam zatím válka nepronikla.“
Jack pokrčil rameny. „Ani nevíš, jestli tu je.“
Sáhla jsem do váčku, dotkla se knoflíku.
„Vím!“ Vyskočila jsem.
„Nikam! Neznáš rozkazy? Do táborů nesmíme!“
Pohodila jsem hlavou.

Protáhl svá silná ramena, hluboce se nadechl a dlouze vydechl.
"Kolik jich dnes vlastně je?" zeptal se svého učně.
Chlapec prostého původu odvětí, že dnes na něj čeká sedmnáct měšťanů, tři velevážení a sedm rytířů.
"Ach tak" i povzdechl si Mydlář.

"Jen u toho Jesenského je třeba víc práce." odvětí se chlapec.
Kat si projede vlasy svými prsty. Je z toho velmi nesvůj.

"To nařízení hlásí,je nutné jazyk vytrhnouti...pak až hlavu useknouti."

A už se blíží ten čas. Dnes jich je 27. Nebe se trošku zatáhlo nad Prahou, a přišlo se podívat snad celé město.

Na české zrádce.

"Káva, čaj, mrkev, domov..." Pauza. Bzučák. Výkřik.
Na spoušti sedí kluk, který se účastní pokusu. Netuší, že pokusný králík sedí na téhle straně stěny. Nemá pocit, že dělá něco špatně, je to přece jenom patnáct voltů.
"Prosím, opakujte znovu, je to špatně," zamumlá do mikrofonu a žmoulá v ruce papír se slovy, aby mohl toho za zdí kontrolovat.
"Káva, čaj, sušenky, mrkev, celer, domov, dveře, okno." Špatně. Bzučák. Výkřik.
Kluk mačká tlačítko. Je to jenom třicet voltů.
Jenom padesát voltů...
Jenom sto dvacet voltů...
Jenom tři sta voltů...
Prosby o pomoc.
Žádné slitování.
Kluk jenom mačká tlačítko, jak mu řekli.

Desátý padl rukou mojí,
Oči němé za mne nepřítomně hledí,
Desátý mrtev, myšlenky se v hlavě rojí,
Krev odtekla, teď stojí přede mnou, bledí.

Desátý bude opět ten,
jehož úděl bude zpečetěn.

Desátý osud zbabělý utne se v řadě,
Z boje utíkat to ještě u nás nebylo,
Desátý už ví, naděje jeho chřadne,
Ostří na ostří až do konce, i kdyby vás to zabilo.

Desátý už v míru leží,
čas se zastavil, přesto běží.

Desátý tento poslední už byl,
Do zpěvu nikomu není, ubylo všem sil,
Desátý oběť poslední už dal,
Kvůli tomu, že život v sázku dát se bál.

"Počkej, proč pořád děláš ty úřední záznamy?" zeptala se kolegyně zmateně.

"Vždyť to bylo v metodickém pokynu. Při rušení do košilky spisu napsat "zrušení daně" a pak udělat úřední záznam podle kterého bodu se to zastavovalo," odpověděla jsem unaveně.

"No to jo. Ale když nemáš založený spis, tak nemusíš úřeďák dělat, ne?"

"Ale já je mám založené," odpověděla jsem a snažila se neznít naštvaně.

"Proč je nevymažeš?"

Místo odpovědi jsem se tvářila nechápavě.

"No, pokyn byl, že úřeďák, když máš spis. Není spis, není úřeďák," dodala kolegyně.

Po hodině jsem od zbylých kolegyň zjistila, že úřeďáky jsem dělala jen já.

"Rozkaz zněl jasně: běžte k šípku, takže ho budeme hledat u šípkových keřů." prohlásil Jenda.
"No nazdar, budeme se drát trním..." konstatoval Tomáš.
"Budeme hledat šípky poblíž tábora, postupně zvětšíme okruh pátrání..."
"Takže jediné nepropátrané místo bude dno rybníka!" rýpl si Gustlík.
"Tam pošleme ženisty, my budeme prohledávat všechno ostatní."
"Čekají na nás šípky na kopci, pod kopcem, u potoka, ve škarpě..."
"A jak se tam všude dostanem?" zaúpěl Tomáš.
"Doveze nás tam Zrzek, přece!" odpověděl Gřeš.
"To budeme nenápadní jak žací stroj v botanické zahradě, Gřeši."
"Klídek, zamaskujeme ho šípkovými větvemi. Třeba k nám ten navigátor pak přijde sám."

Je to naléhavé, jasné, bezprostřední - skoro jako rozkaz. Dej mi své jméno, zašeptané proti nahé kůži. A on mu ho dá.

Když o tom pak Elio přemýšlí, schoulený do klubíčka ve velké posteli, napadne ho, jaký to má význam. Pojmenování jako akt moci, člověk, který dal jména zvířatům, Bůh, který je bezejmenný a kterého nikdo ovládnout nemůže. Jenže když někomu dáte své vlastní jméno - je to jako mu dát klíč ke své duši, projevit moc tím, že se jí vzdáte, darovat sám sebe skrze druhého. Je to jako umírat a zároveň se rodit. A znovu a znovu a znovu. Navždycky.

Noc 10. - 11. prosince 1949

Dveře kostelíka se otevřou, stačí zatlačit. Ts. Farář tu ani nezamyká. Naivka.
Teď rychle. Naštěstí svítí měsíc. Příšeřím gotiky k hlavnímu oltáři. Křížek. Vytahuješ nářadí - provazy, pilku, šrouby, pérka. Tohle je tvoje část - zajistit to technicky, jak řekl soudruh na ÚV. Zítra sem prý chlapci z ústředí pošlou někoho na mši. Bůhví proč...
Opatrně sundáš křížek ze zdi. Je docela obyčejný, půl metru vysoký. Taková pitomost.

Stejně je to divný jméno pro vesnici, napadne tě, když na zadní stranu křížku přivrtáváš první úchytku pro soustavu pérek a malé kladky. Kdo kdy slyšel o nějaké Číhošti?

Arthur držel Molly v náručí. Najednou byla tak maličká a křehká, až se bál, jestli ji svým objetím nedusí. Její slzy se jedna za druhou vpíjely do jeho košile, studily ho, ale sevření nepovolil.
Děsivým tichem se nesly její sotva slyšitelné vzlyky.
"Molly..." zkusil Arthur, ale skoro se polekal vlastního hlasu. Najednou pláč přiškrtil i jeho vlastní hrdlo. Místo toho ji prostě pohladil po vlasech.
"Proč... to... museli... být... zrovna oni...?" škytala bolestnou otázku. Gideon i Fabian byli mrtví. Oba. Příliš čestní, než aby porušili rozkaz.
"Protože to byli hrdinové." Artur ji znovu pevně sevřel a přijal kus její bolesti.