Molochovův koktejl

"Ptáčkovic maj novou televizi! Barevnou! Teslu Color! Vozábalová potkala Ptáčka, jak večer na tajňačku sune krabici do sklepa, a roznesla to po celým baráku," informuje Kája Adama.

"Hm, tak to maj Ptáčkovic teďka blbý, jediná barevná televize v baráku, to se teď u nich dveře netrhnou," konstatuje Adam.

"Taky se hned Vozábalová s domovníkovou lísaly k Ptáčkový, ačkoliv ji jinak kolektivně nesnášej." šklebí se Kája

"Stejně by mě zajímalo, jak ji sehnali...," přemýšlí Adam.
"Máma říkala, že Ptáčková má všude ty...konexe," dumá Kája.
"Prosimtě, jaký konexe? Dyť je to vobyčejná kadeřnice."
"No právě, brácha, no právě," zazubí se Kája.

“Dneska k nám přijde Štefan, budeme hrát cvrnkací fotbal,” hlásí Kája

“Štefan, to je ten malej ňouma, co tak strašně koktá?, zamyslí se Adam

-Hele! Neni malej a neni to ňouma, je to můj kámoš! A nekoktá!

-To teda koktá! A směje se, jak když hrbatej padá ze schodů.

-Tak to teda ne! Možná trochu koktá, ale to je proto, že se přistěhovali ze Žiliny a von koktá, když mluví česky!

-Prosímtě, ten mluví česky asi jako Husák!

-No tak česky nemluví, ale snaží se!

-No vidiš, takže koktá!

-Nekoktá!

-A řehtá se jak cáklej kůň!

“Jseš pitomec!,” uzavře Kája.

“Od Ptáčkovejch stěhujou piáno po starý Ptáčkový,” volá na Adama Kája, nos vystrčený z
vchodových dveří od bytu.
“Zasekli se v mezaninu, jeden stěhovák skříplej u zdi, druhej nemůže zpátky, protože to by byl zase skříplej on. A prej to piáno odšprajcujou leda uříznutím nožiček, Ptáčková ječí, že ať se ani neopováží na ty nožičky šáhnout, že je to
starožitnej kus, a Vomáčka
ze čtvrtýho řve, že by nejradši vzal to piáno sekerou na třísky, kdyby ovšem tu sekeru neměl dole ve sklepě. Ptáčková dál ječí, že zavolá esenbáky a Vozábalová letěla pro domovníka.”

“Takže běžnej domovní standard,” zhodnotí Adam

“Brácha, proč žmouláš ten pytlik Hašlerek?” Adam podezřívavě kouká na Káju.
“Ále, Kamilka řikala, že když jí přinesu Hašlerky, nepůjde odpoledne s Eliškou a Bárou skákat gumu, ale se mnou na brusle! Tak jsem jí ty Hašlerky dones, ale ona stejně šla s holkama skákat tu pitomou gumu. Že prej půjde zejtra, to prej stejně Elišce přijede prateta z Bavorova.
“Aha, takže jsi jí ty Hašlerky nedal, ať si na ně pěkně počká! Dobrý, brácha!” pokyvuje Adam.
“Jasně že jsem jí je dal," zaváhá Kája,"todle jsou další, pro sichr, aby byla motivovaná!!”
“Ty seš fakt jantar!” rozesměje se Adam.

"Před barákem zase stojí domovnice s Vozábalovou z přízemí a krafou!" Adam kouká z lodžie dolů na chodník. "Mohli bysme na ně zahoukat... nebo třeba zakvokat..." navrhuje nadšeně Kája. "Prosímtě, zakvokat, copak jsme v mateřský? ... Hele, co na ně cvrnkat rejži, schválně, jestli si všimnou? "
...
Jéžiš, co to je? Rejže! Někdo na nás hází rejži!
To budou ty sígři se třetího! ADAME! Jen počkej, až přijdou vaši dom!"
...
"Jak to můžou vědět, že jsme to my?," diví se Adam.
"Máma říkala, že tyhle dvě báby jsou úplný přebornice v drbech. Ty moc dobře vědí, kdo má doma rejži," zašeptá Kája

“Hele, nejsi dneska ňákej zaraženej?,” prohlíží si Adam zkoumavě Káju. “Ále, to Kamilka,” odfoukne Kája.
“Kamilka? Dyť jsi mi včera vykládal, že tě miluje?”
“No jo, to bylo skrz tlustý maso v jídelně. Vona ho nechtěla jíst, ale bála se to jít vrátit, aby jí Nováková nevrátila od vokýnka zpátky do jídelny. Tak jsem si s ní vyměnil talíř a Nováková pak zpucovala místo Kamilky mě a musel jsem ten hnus dojíst,” Kája se smutně podívá na Adama. “Dneska se to ale celý pokazilo. Vona mi řekla, že nemůže milovat někoho, kdo žere tlustý maso.”
“Nojo, ženský,” soucitně zhodnotí Adam.

“Hele, brácha… víš, jak jsi říkal, že máma stejně bonbony nejí a že tu bonboniéru akorát strčí do špajzu, dokud nebude prošlá, a pak ji prostě vyhodí? A že by to byla věčná škoda a že když teď ty bonbony normálně sníme a dáme místo nich kamínky, aby ta bonboška měla jako stejnou váhu, a pak ji zase zabalíme, jako že ji nikdo nenačnul…”

“No a? Má bejt?” Adam se tázavě podívá na Káju.
“Má bejt! Jasně že má bejt! Ráno máma tu bonbošku vzala svý šéfový k narozkám!”
“No, tak to bude dneska doma hukot,” zhodnotí situaci lakonicky Adam.

Prásk, prásk, prásk. Zvuk lámaných větví. Ohňostroj suchého jehličí. Cink, cink. Poslední ozdobičky dopadají na dlaždice. Mezi střepy jejich sester. Pohřebiště pod kmenem. S pozůstatky čokoládových Mikulášů. Zbytky barevných staniolů. V horách jehličí. Zašlapaného do koberce. I s těmi střepy. A pozůstatky. Barevnými stanioly. A rozlámanými větvemi. Je po bitvě. Na ztichlou scenérii dopadají rozptýlené paprsky slunce, propouštěné skrze husté záclony. V paprscích září částečky rozvířeného prachu.
“Hele, a neměli jsme ten stromeček spíš normálně odstrojit a odnést k popelnicím?” Kája zadumaně kouká na tu bitevní spoušť. “Ani náhodou,” rezolutně se ohradí Adam. “Máma řekla: “ten stromeček je třeba zlikvidovat!”