DMD č. 6. pro 6. 4. 2021. Téma: Jeden den hrdinou

Poznal jsem ho. Snažil se být nenápadný, ale já jsem se díval pozorně.
Jeden by řekl, že je to jen nějaký průměrný chlap, co se prochází městem. Ovšem v té době už byly jeho rysy tak vypáleny v mé paměti, že i přes paruku, vousy a brýle jsem věděl, o koho jde.
Mám příležitost k pomstě.
Když přecházel most, byla noc a nikde nikdo. Stačilo pár rychlých pohybů a zmizel ve vodě. Neuměl plavat a jeho křik nikdo jiný neslyšel.
V tu chvíli jsem se cítil jako hrdina. A zítra... Budu zas jen obyčejným člověkem, na kterém není nic mimořádného.

"Toho večera vyšli První a Druhý, majitel byl vtipálek, za soumraku na pastvinu nad srázem. Pásli se a honili, když tu zaslechli volání o pomoc.
"Slyšíš to?" ptal se První. Druhý přikývl.
"Jde to tamhle od jeskyně. Jdeme tam!" rozhodl.

Rozběhli se k jeskyni. První u vstupu zaváhal, bál se tmy. Druhý vběhl dovnitř. První za ním. Volání zesilovala ozvěna.
V nitru hory našli cosi malého chlupatého. Kňučelo to a pískalo. Opatrně to vystrkali ven.

Objevil se před nimi kamzík s poraněnou nohou. Spadl do jeskyně a nebýt Druhého, asi by zahynul. Druhý se tak stal na jeden den hrdinou."

Gabriel trávil deštivý víkend v křesle s životopisem Aldouse Thorna, muže, který před sto lety položil základy hnutí za osvobození lidí. Jeho pokračovatelé ukončili nadvládu magických bytostí a započal zlatý věk lidí. Pravda, v tomto zlatém věku nesměly magické bytosti bez povolení opouštět ghetta, podnikat ani cestovat, ale zato mohly svobodně umírat na nedostatek lékařské péče…
Nic z toho ale Aldous Thorne nechtěl. Mluvil o rovnosti, o právech každého druhu zvolit si svůj vlastní osud, a Gabriel hltal každé slovo jeho esejů. Přál si být jako on.
Dvaadvacetiletý Gabriel nevěděl, že jednoho dne se bude psát podobná kniha o něm.

„Kdysi tu vládl král Lev,“ vyprávěl starý osel vnoučatům, „a to byl despota. Jen zavrčel, už se všichni třásli. A když i zařval, brrrrr. To vy si už ani neumíte představit.
Ale pak najednou Lev vážně onemocněl, a to byl jeho konec. Brzy ho všichni opustili, dvořané i strážci. Jednou mi povídala vrána, že leží na louce, úplně sám.
Tak jsem se šel taky podívat.
A tehdy, děti, do mě vjela taková odvaha a síla, jako ještě nikdy. Řekl jsem, tak abys věděl, jsem svobodný zvíře, žádnej soumar."
Pyšně pohodil hlavou. "A pak jsem ho nakopl, to jste měly vidět!"

Projížděli okolo nás a byli nádherní. Gil-galadova zbroj se zlatě leskla a bohatě vyšívaný tmavomodrý plášť se lehce vzdouval. Velekrál nebyl uplně vysoký, ale držením těla a výrazem tváře tak působil. Lord Elrond klusal po jeho boku a královská zástava, kterou nesl, se skvěla stříbrem a démanty.
Opřel jsem se o štít a zasněně na ně pohlédl.
"O čem přemýšlíš?" zeptal se.
"Jaké by to bylo..."
"Jako co?"
"Být tím hrdinou. Tím, o kom budou psát písně."
"Po tom teda netoužím. Ani na den."
Věnoval jsem mu nechápavý pohled.
"A ty bys jako chtěl v tomhle marastu pobíhat bez helmy?!"

Nechá se postrkovat tam a zpátky, nechá se objímat úplně cizími lidmi a snaží se nevnímat podezíravé pohledy v zádech ani tlumený hovor, který před ní umlká.

Nepatřičně. Tak se cítí na vlastní svatbě. Jako slípka, co se vetřela mezi rajky.

Před chrámem na ně čeká Ludva, přijel až ze Svatého Kopečku, aby sestru oddal, v bílém ornátu mu to neuvěřitelně sluší, je důstojný a vznešený a Anežka div že nepraskne pýchou, jakou mu ty bohaté tetičky s pichlavýma očima projevují úctu.

A když ji později Slávek před oltářem přivítá hrdým úsměvem a políbením ruky, připadá si jako skutečná kněžna.

„Tak co?“
„Už?“
„Už?“
Kloni se nedočkavě postrkovali přede dveřmi. Za dveřmi Trins pospojoval posledních pár kabelů a zabouchl dvířka provozní skříně.
„No?“
Seržant rozehnal srocený dav a usedl do křesla před ovládací pult. Pak se rozhlédl po svých bratrech.
„Hotovo.“
Nadšení neznalo mezí. Pak se všichni trochu pohádali, kdo bude první. Nakonec to přenechali Thonovi, ostatně to byl jeho nápad.
„Tak co bys rád?“
Thon se zamyslel, pak se zakřenil a pravil:
„Já jsem pomsta. Já jsem noc. Já... jsem Batman.“

Holopokoj fungoval bezvadně. Jen spotřebovával neskutečně energie a program byl trochu pomalejší... no zkrátka, jen jeden hrdina denně.

V hloubi duše toužil být hrdinou, slavným a hlavně - středem pozornosti.

Zkusil to ve škole, jako pilný žáček. Učitelé pokývali hlavou, ale nechválili, v experimentální škole se to tak nedělalo.
Zkusil to v partě spolužáků, jako práskač, žalobníček, mučitel. Silnější se jen ošklíbli, slabší utekli a všichni jím pohrdali.
Zkusil to doma, jako hodný a šikovný chlapec. Rodiče neudělali nic, protože je vlastně vůbec nezajímal.

Když z něj všechnu jeho malost, bezúčelnou píli, zlobu a zášť, špatnost, strhaly ostré drápy, byl u toho jen Lev a on sám. A tehdy pochopil, že dovolit, strpět, vydržet a mlčet je taky hrdinství.

Byl tak hladový, až se mu vracely vzpomínky. A to nechtěl. Když vyšel z hrobky, panovala tma. Hlava stále bolela, ale ve vzduchu cítil krev. Proplul mezi hroby a pak je spatřil. Hrobník a Machatá. Oba stáli zády k němu, vzájemně přitisknutí. Jako blesk přistál na mužových zádech a zakousl se mu do krku. Chlap se propadl do země, jako by byl jen stín. Doktorka Machatá zavrávorala.
„Kde to..?” Oblouzněně na něj pohlédla. „Dědo Lojzo… Kousl jste mě do krku?”
„Kolega,” ucedil zhnuseně.
„Takže polibek vyžilého pionýra?” Zamrkala. „Ježíšku na křížku! Vždyť je zákaz vycházení a soudruh neměl ani respirátor!”

"Bude koupel?" pípl Pepíček.
"Bude, jdu natrhat řeřichu."
Než jsem se vrátil, stalo se něco až neuvěřitelného. Malinké Bonnie se zaseklo křidélko v žebříku. Dospělé andulky nevěděly, jak jí pomoct. Andulčata začala zmateně pípat, poletovat a snažila se dostat ven to někomu říct.
Drobek Monclík se snažil Bonnie vyprostit. Ducal do ní, aby se jí křídlo uvolnilo, ale nebylo to nic platné.
Mezitím jsem nachystal koupel a šel pro první tři andulky. Zarazil mě ten řev.
Uviděl jsem chuděru Bonnie a statečného Monclíka. Opatrně jsem křídlem pootočil a vytáhl ho. Bonnie přestala křičet.
Monclík byl všemi andulkami vyhlášen hrdinou dne.