DMD č. 6. pro 6. 4. 2021. Téma: Jeden den hrdinou

Jaro přišlo příliš rychle. Hraničáři posmutněle položili poslední balvan utržený sesuvem půdy a skryli tak nehybnou zabahněnou tlapu. Na vrch mohyly přidali smrkovou větvičku.
Elrohir vykoukl z podrostu, zachumlaný do pláště.
"Jsi hodný, mladý pane, žes ho tu nenechal jen tak ležet," oslovil ho jeden elf dobrosrdečně.
"Nech ho," zašeptal druhý. "Chudák oplakává každé zvířátko."
Vskutku. Elrohir táhle zakňoural. A jak se ujistil, že mají hotovo, pustil se svahem k čekajícím koním.

Na Hnědoočku se mu nasedalo špatně, klopila uši a uhýbala.
Tišil ji, vysvětloval. Srdce mu bušilo. Brečel? Trošku. Však není hrdina jako Elladan. Ale dneska? Dneska zachránil život!

Sedmnáctka tramvaj. Hezká holka naproti se tváří jak pondělní ráno (takže nic).
Před nosem mi přistane placka.
“Kontrola jízdních dokladů.”
To si děláš...
Nade mnou se tyčí Hagrid s přehazovačkou. Revizor.
Holka viditelně znervózní.
“Kontrola dokladů,” zopakuje Hagrid.
“Hmmmm,” řeknu. “Moment...”
Blížíme se k Trojskýmu mostu. Holka se sune ke dveřím.
Hagrid přešlapuje, já hraju idiota a noruju v batohu.
"Trochu bordel, sorry."
Ještě chvíli...
Přejíždíme most.
Trojská!
Dveře se otevřou, holka vystartuje.
Utíkej, fešando bez papírů!
Podávám Hagridovi lítačku. Než jí zkontroluje, kouknu z okna. Holka stojí na refýži a culí se jak sluníčko.
Nakonec to nebude špatný pondělí.

Hutný namodralý dým, přeplněný popelník, oranžové světlo za okny spolu se zvukem nočních tramvají, dvě sklenky od vína, dvě těla v objetí.
Veronika nespí. Musí stále přemýšlet o tom, co zjistila. A o tom, co to znamená. Vstane z postele, jak ji pánbůh stvořil, a zapálí si další cigaretu. Starým oknem protahuje, naskočí jí husina. Nebo je to možná tím rozhodnutím, které se chystá udělat.
Obejme ji zezadu, tvář zaboří do vlasů.
"Já..." neodpoví, přeruší ji.
"...budu jeden den hrdina. Přicválám v zářivé zbroji a zachráním je. Nehledě na následky."
"Zachránili mi život..."
"Já vím. Mohla bys ale jednou nebýt?"

Ustrašeně ustupují před obrazoborci posvátného.
Každý je nakonec konglomerátem sil spíše přízemních než nadpozemských. Šílená odvaha je výslednicí fanatismu, nepřiznané touhy po eutanazii nebo sníženého prahu sebezáchovy. Vůle k obětem smrdí masochismem. Dennodenní kříž na zádech se dříve nebo později stane nástrojem útlaku porobených.
Ergo světci jsou budižkničemové, až ničemové.
Upřít si je dobré leda pro upíry, řádný našinec abstinuje, nekouří a zdravě i morálně jí pořád. Kdo se postí, svědčí o zhýralosti okolo kolem.
Proud dní nechť plyne jak voda, vlna za vlnou; která se převalí příště a která už odplynula?
Jen neděle se vzpírá, hrdina týdne, den Páně.

"Opravdu můžu?" zeptal se zad ležících na posteli.
"Hmmm."
Zdálo se, že to Achilla pořád nepřešlo. Samozřejmě nebyl takhle zabalený pořád. Prvními výjimkami byly chvíle, kdy plival jed, kterého měl pro Agamemnóna zřejmě stále dost. Druhými okamžiky byly ty, kdy si všímal muže po svém boku.
Pancíř si musel hodně utáhnout, aby mu držel na těle.
"Aby to zabralo, nesmí tě nikdo poznat," ozvala se záda z postele, "ale chci, aby tě Agamemnón poznal."
"Bez obav," řekl a zaváhal, jestli naštvaná záda vychladla natolik, aby se k nim směl přiblížit, "všechno dobře dopadne."
Nasadil si přilbu a vyšel ze stanu.

Bielovlasý Cephalocereus sedel sám na parapete. Alžbetka išla do škôlky, čo znamenalo deň bez otravného česania. Namiesto sponiek mu včera nechala v kvetináči legový meč a porozprávala mu rozprávku o Herkulovi.
Kaktus síce meč nepotreboval, mal tŕne, no zatúžil sa tiež stať hrdinom.
„Rozsekám ťa!“ vykríkol, keď na okno vyliezol pavúk.
Pavúk ho ignoroval a začal si robiť sieť vedľa kvetináča. Lákali ho mušky, čo sa nedávno naliahli v hline.
Kaktus uvažoval, či nevytlačiť koreňmi meč a nezhodiť ho na pavúka. Hrdinovia predsa robili také veci, nie?
No hej, lenže... čo si potom sám počne s muškami?!
Nakoniec pavúka omilostil.

Jednou mu postaví pomník.
Za to, že byl tvrdý a krutý. Proto bojoval na místech, kde se ostatní báli nepřiměřených ztrát, a místo k ústupu velel útok...
Červenokabátník, který zemřel v modrém kabátě. Kufr s uniformou se mu zatoulal na prašných belgických cestách.

Jednou mu postaví pomník.
Protože přišla nová doba. Špinavé uličky plné starých křivých domků nahradí moderní široké bulváry, náměstí, parky... A všechny potřebují nová jména nových hrdinů. A nové pomníky.

Jednou ten pomník strhnou...
Za to, že byl tvrdý a krutý. Byl voják. Nechápal, že v míru se válečné právo praktikovat nesmí. Ani na konci světa ne.

Kde najdeme nejvíc hrdinů? Správně, na hřbitovech. Pomníky to jasně dokládají.

Tady jsme pohřbili
Butchovu mrtvolu
střílel rychle
tasil moc pomalu

Bezzubá Nell,
zabita roku 1876 při rvačce v tančírně.
Její poslední slova: „Osud to tak chtěl.“

Tom Smith životu navždy sbohem dal
nikdo se nesmál ani neplakal
kam jeho duše šla a co tam dělá,
nevíme a lhostejni jsme zcela.

Izraelité chtěli chléb
a Pán jim seslal manu.
Úředník Walace ženu chtěl,
ďábel mu seslal Annu.

Zde leží
Ezekial Aikle
stár 102 let
dobří lidé
umírají mladí

Odešel, ale nebylo mu odpuštěno.

Slzy mi ji nevrátí, proto mohu plakat.

Pořád jsem si jistý, že jsem nic zlého nevykonal. Ano, tak možná jich bylo třicet, ale nikdy to nebyl nekalý úmysl vedený z mé strany. Vždyť já ani nevím, co jsem tehdy dělal...
Tohle je tak nespravedlivé! Odsoudili mě nespravedlivě, ty jejich důkazy...
Tak pochybné.
Já vím, že to nebylo schválně, ale takhle skončit. Sakra!

Měl jsem být americkým prezidentem, hrdinou v očích každého Američana.
A teď?

No teď jsem hrdinou, na jehož smrt se dívá celý americký kontinent.
Mám svou chvilku slávy.

Mé jméno bude všude známé!
Má smrt bude oslavována, ale pravdu si vezmu s sebou do pekla.

„A jak se u vás člověk může stát hrdinou? Na hrdinské skutky jsem tak nějak zvyklý,“ zeptal se Karel. Asi se začal nudit.
„Jednoduché to dneska není,“ připustila jsem. „Můžeš zachránit někoho, kdo se topí, postavit se násilníkům, kteří chtějí zmlátit bezmocného dědu…“
Pak mě osvítila myšlenka: „Nebo můžeš být obyčejným, všedním hrdinou, který pomáhá ženě v nesnázích.“
Poslední ho zaujalo nejvíc.
„A co bych jako…“
„Potřebovala bych vyžehlit, je to vážně nesnáz,“ podotkla jsem.
Statečně se pustil do akce. Skončilo to silně popálenými prsty a mírně propáleným kobercem.
„Už o žádné hrdinství nestojím,“ bručel. „Leda… netopí se někdo někde?“