Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, že čo robíš, keď ťa vonku nevidno.
- A čože by som robil? Varím. Musíme to predsa osláviť.
- Veruže áno, Taký baran, čo medveďa celkom sám zaženie, to ti je veru hrdina. Oslavu si namôjveru zaslúži. Keby jeho nebolo, neviem, či by nám nejaká ovečka ostala.
- No vidíš Jarík, a takto nám aj jedna ostala.
- A predsedu nepozveme? Slivovicu by mohol doniesť.
- To by veru mohol. Ale neviem, či gulášu budeme mať dosť. Po tom medveďovi už veľa z toho barana nezvýšilo.
Pohrdali jím. Zaklínač se pomalu vzdaloval od skupiny vesničanů. Cítil na sobě jejich nenávistné pohledy. Na to, že je dnes zbavil strigy, tak k němu nebyli milí. To jenom požádal o nocleh. Už byl na to zvyklý. Riziko povolání. Když přijede, tak je pro ně skoro hrdinou. Při vyplácení odměny už jsou odměřenější. Ne vždy se to obejde bez obětí…, jako tenkrát v Blavikenu. Měl tam dobré přátele. Teď už je jenom vyvrhel. On sám se za hrdinu nepovažoval. Byla to jeho práce. „O čem to vlastně přemýšlím…“ Geralt z Rivie pobídl Klepnu a pokračoval dál. Je těžké býti zaklínačem.
V hořkosti té chvíle si uvědomil, že být jeden den hrdinou a druhý zbabělcem znamená prostě být zbabělcem a že by o sobě raději slyšel cokoli, než že je zbabělec, ale že právě to byla jeho pravda, kterou potřeboval pochopit.
A až se mu třetího dne vrátí světlo a řekne: „Až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše...“, odpoví už vědomě a pravdivě, „Pane, Ty víš...“, že Tě nemiluji, že jsem slabý, a když mě přesto voláš, je to proto, že ne jeden den, ale jednoho dne mám být a budu hrdinou, až hlavou dolů dobudu Věčné město pro Tebe.
Zvláštní téma. Ale Petr - zvlášť v slzách a na břehu Tiberiadského jezera - je mi hrozně blízký.
"Kdo je tvoje oblíbená postava? Zase záporák, co?"
"Znáš mně až příliš dobře..."
"Já to stejně nechápu. Co na nich máš?"
"Protože to drama! Ten boj! Není nic lepšího, než záporná postava, která je na cestě sobectví a vzteku, která bojuje se svými temnými impulsy. Možná je jednou zlomí a bude na jeden den, jeden okamžik hrdina. Možná ne, a propadne se ještě víc do hlubin. Soucítím víc s těmi, pro které je činit dobro složité, kteří pro to musí pracovat a možná selžou. Je to... lidské. Lidštější než hrdina, co nikdy morálně nezakolísá. No, a taky jsou víc sexy."
Co mohu říct, je to pravda pravdoucí! Dejte mi eyeshadow, smirk a morální dilemata a jsem v háji.
A tohle drabble je pro všechny, co to se mnou sdílí. :D
Dívá se na soupeře skrz pletivo šermířské masky. Soustředěný, odhodlaný.
Rozhodčí zvedá ruku. „En garde, messieurs! Prêt? Aller!“
Nečeká, netaktizuje. Pár rychlých posunů. Výpad. Soupeř se snaží krýt, Norbert však míjí jeho čepel elegantním obloučkem, další rychlý výpad…
Zásah!
Posun, odsun. Kryt, odbod.
Odskok, výpad, rimesa.
Nakonec vítězí!
Modřiny budou bolet až večer.
V předsálí náhodou potkává Leopolda Treschla. „Nečekal jsem vás tu,“ usměje se přátelsky. „Chodíte šermovat často?“
„Bohužel pouze pátky.“
Jedno odpoledne v týdnu opouští kancelářskou rutinu a může se cítit jako hrdina.
Zatím netuší, že ožení-li se s libovolnou slečnou Treschlovou, získá občas příležitost být hrdinou doopravdy.
Hrdina dostal na jeden den nadměrnou sílu a možnost létat. Oplátkou za to musí za 24 hodin pomáhat lidem.
Šinul jsem si to noční oblohou, všechno bylo tak krásné. Užíval jsem si letu a hledal, koho bych mohl zachránit. Potom jsem na mostě uviděl pohyb. Postava zastavila uprostřed a začala přelézat zábradlí. Vyrazil jsem rychle tím směrem. Ta dívka skočila a blížila se k vodě. Ještě jsem zrychlil a na poslední chvíli ji chytil. Vzal jsem vystrašenou dívku k sobě domů. Byla v pořádku, jen jí chyběl jedna černá lodička. Ten druhý střevíček byl osamělý na dně řeky výměnou za to, že my dva jsme se stali dokonalým párem.
Nezměnil jsem sice celý svět, změnil jsem alespoň ten náš.
Tentokrát snad naruším sérii depresivnějších námětů poválečného života :)
Navzdory všem snahám složit bystrozorské zkoušky skončil Ron na odboru pro správu počasí. Práce to byla vcelku nezáživná a sestávala především ze zdlouhavé administrativy.
Jen občas Ronovo tupé zírání z okna narušil jeden z jeho kolegů z perspektivnějšího odboru, celý zchvácený mu oznamuje, že na některém z pater došlo k pohromě.
Tentokrát se objevil Billy Crosby, hábit téměř na cimpr campr, dredy zamotané do ještě většího hnízda než obvykle.
„Hurikán. Na. Devítce,“ vydechoval přerývaně.
Ron se okamžitě vymrštil a s oživlým světlem v očích se hnal k výtahu.
Ten večer se domů vracel s pocitem superhrdiny z taťkových mudlovských komiksů.
Cituji: Jestli draci posílali do královských služeb obtížněji vychovatelnou mládež, u lidí to bylo jiné. Být dračím jezdcem byla velká čest a skvělá kariéra, ale iniciační rituál byl pro člověka hodně riskantní. Úmrtnost adeptů byla vysoká a nikdo z lidí netušil, čím se vlastně úspěšní liší od těch mrtvých. Takže na jezdce byli obvykle přihlašováni zbytní synové aristokracie a šikovní mládenci neurozeného původu.
Arkan patřil do druhé kategorie. Kromě původu mu v přijatelné kariéře kdekoliv jinde bránil chybějící otec. Tedy, kdyby byl jeho otec manželem jeho matky a prostě umřel, tak by s tím potíž nebyla. Ale Arkanova matka Magdalena nikomu neřekla, kdo je otcem jejího syna, a navíc se nikdy nevdala. Arkan by na tom byl hůř, kdyby Magdalena nebyla od boha nadaná švadlena, která šila šaty pro královskou rodinu i nejvyšší šlechtu. Znala tolik tajemství, že představovala svébytnou figuru na šachovnici palácových intrik.
Byla to právě ona, kdo se rozhodl, že by z Arkana měl být dračí jezdec. Uvažovala jednoduše. Pokud věci půjdou běžným způsobem, stane se z Arkana s největší pravděpodobností voják. Vlohy na to měl, a u řemesla – učil se u zbrojíře – ho popravdě držela jen pohrůžkami. Takže voják. Ať bude jakkoliv dobrý, nikdy se kvůli svému původu nestane důstojníkem a nejspíš ho zabijí v nějaké hloupě vedené bitvě, protože voják si svého velitele nevolí. Dračí jezdec, to je jiná. Jenže, jak vyzrát na ten rituál?
Tedy… on problémem nebyl jen ten rituál, ale o tom druhém věděla jen Magdalena. Platilo pravidlo, že dračím jezdcem musí být vždy jen člověk. Kdokoliv, kdo měl v krvi nějakou magii, byl předem vyloučen, protože nikdo nechtěl riskovat následky, jaké by mohlo mít spojení draka s jinou magií. Stačilo se podívat do historie.
Nikdo ovšem neměl tušení, že Arkanovým otcem byl elf. Hlupák mladý horkokrevný elf, který mohl být nesmrtelný, kdyby si při nesmyslné šarvátce nenechal vystřelit šípem mozek z hlavy. Elfové sice trpěli svým mladým lidské milence, ale nechovali se k nim nijak vstřícně.
Takže jakmile Eldar umřel, sbalila si Magdalena své věci včetně hromady nákresů úžasných oděvů pro dámy i pány a vrátila se mezi lidi. Když předvedla své mistrovství, dostala práci v Paláci takřka okamžitě a na dítě se nikdo neptal. Syna vychovávala s láskou, ale intenzivně v něm pěstovala důslednou sebekontrolu a racionální myšlení. Nechtěla, aby dopadl jako jeho otec. Naopak. Chtěla pro něj pořádnou kariéru a úctu z ní plynoucí. Dračí jezdec, uvažovala. Kdo by mohl znát tajemství úspěšného rituálu? A kdo by byl ochoten o něm promluvit?
Magdalena se vrátila od Joselyna, dračího jezdce dožívajícího v Paláci po ztrátě svého draka, s mírami na dvoje šaty a jedním cenným tajemstvím, které vlastně tajemstvím nebylo. Jen se lidé neuměli ptát.
Už věděla, jak vyzrát na iniciační rituál. Věděla, že když to Arkan zkusí, pravděpodobně přežije. Věřila mu.
Ale… co když posílá své jediné dítě na smrt?
Vojenská kariéra však znamenala smrt mnohem pravděpodobnější. A navíc drsný život v bezduchém drilu. Bez úcty.
Milovala Arkana celou svojí duší.
Pokud mu to řekne, určitě do toho půjde.
Na smrt?
Kdyby mohla obětovat sebe!
Říct? Neříct?
Nikdy nestála před těžší volbou.
Zemětřesení v komplexu podzemních chodeb zažíval Geralt poprvé. Vyšel z něho nezraněn, leč zavalen.
Po blíže neurčené době vzdal snahu o odklízení a jen koukal, jak se na dohořívající pochodeň snáší pramínky prachu ze stropu. Pak nastala tma.
Spadl kámen. Druhý. Do naprosté temnoty se zabodl jako šíp paprsek světla.
„Je tu! Říkal jsem to!“
Na zem spadlo lano a pak Marigold.
„Jsi v pořádku?“
Geralt se pak dověděl, že Marigold zorganizoval záchranu, sedřel si ruce při odklízení trosek a skoro ztratil hlas, jak přemlouval ostatní, aby ještě hledali.
Geralt byl vděčný. Nicméně už další den dostal Marigold pár facek.
"Držte pozice! Pokud projdou přes nás, padne celá základna!"
Ritchie sevřel paprskomet pevněji v rukou. Laciný plastik mu zavrzal v dlaních. Zamrazilo ho - jestli ho zláme, rekvizitářka z něj udělá dva malé do školky. Už tak byli daleko za harmonogramem natáčení.
"Závisejí na nás životy tisíců lidí!"
Na chvilku zavřel oči - mohl to být strach jeho postavy, ale i úzkost jeho vlastní. Nad tím, co se děje, co ho čeká, jestli může čekat na zázrak.
“Dálekové přicházejí!"
Ale teď, na okamžik, dokud se neozve Stop, mohl nechat svoje problémy na Zemi.
Mohl být hrdina.
I když třeba jen pro dnešek.
Kdo jste neviděl - Ritchie je herec a gay žijící v Británii v 80s - 90s
