DMD č. 6. pro 6. 4. 2021. Téma: Jeden den hrdinou

Elánius se zhluboka nadechl. Na tohle skutečně začínal být starý.
„A co má ten rapl dělat?“
„Larp, veliteli,“ vysvětloval nadšeně Karotka. „Lehce aktivní rekreační pobavení. Hrdinou na zkoušku! Prostě mě napadlo, že by si muži a ženy v Ankh-Morporku rádi vyzkoušeli jeden typický den v kůži strážníka hlídky.“
Elánius se ušklíbl. „Jako zametání rajónů, chrápání ve službě a zašívání se U Bubnu?“
„Spíš jsem měl na mysli boj proti zločinu a bezpráví,“ opáčil Karotka nevzrušeně. „A pokud se to uchytí, třeba se přidají i další. Mágem na zkoušku, patriciem na zkoušku…“
„Při nejbližší příležitosti mu to navrhnu,“ ujistil Karotku Elánius.

Plížil jsem se tichou chodbou se Sparkem v patách. Na jaké je tedy straně? Myslel jsem, že bude můj přítel…
Došli jsme ke dveřím ředitelny. Naposledy jsem rozmýšlel svoje možnosti a nakonec jsem se rozhodl to přece jen udělat.
Vzal jsem za kliku a dveře se se pronikavým skřípnutím otevřely. V místnosti nikdo nebyl. Zvláštní.
Vyměnil jsem destičky a zavřel za sebou dveře. Předal jsem ji Sparkovi, který…brečel?
„Co se děje?“ přistoupil jsem k němu.
Objal mě a zašeptal „jsi můj hrdina. Díky.”Pak odběhl pryč.

Cože…? Co takového jsem udělal?
S touto myšlenkou jsem se vrátil do své třídy.

V neděli jsem porodila, sice večer, ale ve čtvrtek nás určitě pustí. Je středa, jen vydržet. I když se mi strašně chce domů a spolupacientka chrápe jak dřevorubec. Ještě jeden den budu statečná.
Ve čtvrtek nás pouští a manžel jede hned zpět do práce, jen mě s malým vyloží doma. Nemáme v kuchyni postýlku a nahoru nevylezu. Chm.
Večer statečně vyrážím na pětiminutovou procházku po návsi. Sama. Je to divný. Bez břicha.
Šestinedělí je zvláštní doba, hlavně jeho konec. Ale ještě den tu vydržím a neuteču, určitě. I když mám dojem, že bych nejradši všechno nechala.
Ale jsem máma. Sakra.

Hele, co to tady máme? Pro to si tedy zajdu, trní netrní.
"Co to máš, Šariku? Čepici? Počkej, to je..."
Jo, to je jeho čepice. Nažehlená, vypraná...
"...jeho čepice! Tady je jmenovka. Teď ho najdeme snadno. Šariku, jsi hrdina!"
I kdyby mi postavili sochu a dali věnec kolem hlavy, nebyl bych šťastnější. Věnec jsem totiž dostal, z buřtů. A uzeleněný z komína. A ještě...
Nějak mě to zmohlo. Čepici uklidím, na pelíšek se natáhnu a dobrou noc.
"A kde je sakra ta čepice? Šariku, nemohl bys ji najít ještě jednou?"
"Nebuď ho. Spí na vavřínech."
Na vavřínech ne. Na čepici.

Když se na to podíváte střízlivýma očima, byla tu spousta důvodů, proč by měl raději zůstat doma. Měl to tam rád a nikam se mu nechtělo. Hrdinové vypadají úplně jinak. Mají aspoň metr a půl, svaly a jsou to fešáci. V knížkách se pěkně vyjímají. Umí se prát a vypadá to, že je to i baví. Udrží meč. Po cestě bude mít určitě hlad. Možná už to říkal, ale nejradši je doma a nikam se mu nechce. A hlad má už teď. Frodo se podíval do dlaně a věděl, že nemá na vybranou. Někdy je největší hrdinství udělat první krok.

Dozvěděla jsem se, že každý den má svého hrdinu. Říkali to myslím v Autohlídce. Nebo v Prasátku Pepině. Takže je to zaručený.

U nás doma je to zřejmě vždycky ten, kdo na mě nemá čas. Táta, když odchází do práce. Brácha, když odjíždí k babičce. Máma, když jsem u babičky já.

Poctivě se snažím připomenout hrdinům jejich povinnost. Usilovným a vyčítavým pláčem. Ale zjevně mají pocit, že jejich hrdinství spočívá v online hodinách, poradách přes zoom, telefonování a vaření. Pche.

Obvykle na mě zbyde nějaký nehrdina dne. Všichni říkaj, že jsem princezna, tak proč mi má pak stačit každá nicka?

Zima. Tma. Mozkomoři.
Zpočátku jsi doufal, že tě Brumbál příjde vysvobodit. Uplynul týden, druhý, nic. Uplynul měsíc, začal jsi zoufat.

Přece mě tady nemohou nechat. Bez soudu. Bez možnosti dokázat nevinu.

Po čase, dávno jsi přestal počítat, jeden den stejně depresívní jako druhý, beznaděj stala se tvou družkou.

Copak všichni uvěřili, že jsem zradil Jamese a Lilly? I Remus?

Naštěstí, na rozdíl od ostatních spoluvězňů, tě nad vodou drželo nejen vědomí vlastní neviny, ale i tvá znalost zvěromagie. Psí podstata je pro mozkomory nečitelná.
Naštěstí, protože žít s vědomím, že jeden den jsi hrdinou, druhý den zrádcem, by tě zničilo.

Byl vyvrhelem či hrdinou? Hrdinou se necítil nikdy, však stalo se, že ho jím někteří viděli.

„Pomůže mi někdo?!“ Mladá žena seděla v bolestech na zemi a držela si nepříjemné škrábnutí od pušky na paži.
„Co se stalo?“ Přispěchal k ní.
„Pytláci. Řekla jsem, ať odejdou. Takto mi odvětili.“

Achilles se doma o ženu postaral. Connor šel po pytlácích. Byli tři. Nechal žít jednoho. Věřil, že jen tak se do jejich lesa další neodváží. Domýšlel se správně. Pro ten den byl hrdinou. Byl? Zabil dva lidi. Muži, kteří zabíjí cizí zvěř pro peníze a střílejí po ženách, jsou stále muži.

Jeden den hrdinou jsem byl, už ani nevím kdy. Asi jsem ani nic hrdinského neudělal, tak proto si nevzpomínám. Ale možná taky udělal, ale už si na to nepamatuju.
Ale chtěl bych něco hrdinského udělat. A vlastně to dělám skoro každý den, protože každý den pomáhám malým dětem na Žluťáku. Jako třeba mojí ségře. Šli jsme na zmrzlinu a museli jsme jet pomalu jako hlemýždi, já a ještě jeden můj kamarád jsme měli kolo a ostatní měli koloběžky i moje ségra měla koloběžku, protože jsem jí koloběžku svoji půjčil. Dojeli jsme na tu zmrzlinu, měli vanilkovou a malinovou. Chutnala nám.

Těžce oddechujíc snášela kočár ze schodů. Náměstí Míru bylo snad poslední stanicí, která neměla bezbariérový přístup. Nejistý krok. Na vteřinu se čas zastavil. Pak se jí noha zvrtla.

"Jste v pořádku?"
Vyděšeně otevřela oči. Skláněl se nad ní. S jejím batoletem v náručí a dvouletým synem, který se jí nad tím osudným schodem pověsil na sukni, za ruku.
"Jsou oba v pořádku," řekl, předal jí dítě do náručí, otočil se a zmizel.

Po internetu se video, na kterém téměř zázračně zachytil jak kočár, tak padajícího chlapce, šířilo jako virál.
"Hrdina" mu zůstal jediný den. Než vypátrali, že je z pětky.