DMD č. 6. pro 6. 4. 2021. Téma: Jeden den hrdinou

Za chvilku mě Medovník zatlačil do kouta úplně, jeho oči planuly vztekem a já se bálo. Ještě chvíli jsem čekalo jestli nevykřikne "apríl" a pak to vzdalo. Začalo jsem mávat křidélky v pošetilé naději, že vzlétnu, po chvíli jsem ale viselo tak pět centimetrů nad zemí. Medovník už odešel, ne že by se mě snad bál, ale proto že přivezli krmení.
Chtělo jsem se také jít najíst, ale nějak jsem nemohlo přestat mávat křídly, mávalo jsem a mávalo až jsem se domávalo na úroveň plotu, který nás dělil od zahrady lidí, přelétlo ho a po hlavě spadlo do šípkových růží.

Muž, ležící na zemi v krvi a nad ním druhý, opakovaně zvedající ruku a bodající čímsi blyštivým znovu a znovu…
John Watson v duchu zajásal, ocitl se v pravý čas na pravém místě. Dneska Sherlockovi ukáže, jak se skutečně lapají zločinci.
Před namířenými kamerami mobilů plavným skokem sundal útočníka a vychutnával si jásot davů i rozsáhlou zprávu ve vysílání BBC.
Ráno ho v kuchyni před odchodem odchytil Sherlock.
„Být tebou, dneska z domu nechodím. Ukázalo se, že jsi hrdinně zpacifikoval lékaře, který se pokoušel oběti zločinu nastartovat srdce.“
„Ale blýskal se tam nůž…“
„To byl stříbrný náramek. Příště líp pozoruj.“

Dva temně modré drahokamy na mě hledí z nekonečné dálky. Jsem to já, kdo si připadá jako dítě. Pohled mého syna se do mě vpíjí s nadějí. Jsou to oči bytosti, která ví mnohem víc než já, ale než se naučí mluvit, vše zapomene.
Drobný hrudníček se chvěje prvními nádechy. Do noci se ozývá pláč. Tichý hlas doktorky konejšivě promlouvá opodál. Připadám si, jako bych se na sebe díval zpovzdálí. Z digitálního displeje svítí tři čtyřicet. To se mi vryje do paměti.
Pohlédnu s obdivem a pýchou na svoji ženu, která vyčerpáním usnula.
„Jen odpočívej, moje milá. Ledňáček už přiletěl.“

Agáta byla Sofiinou nemesis a zároveň pravou láskou.
Agáta se vetřela do Sofiiny pohádky a do Sofiiny školy.
Agáta jí ukradla prince.
Agáta ji od jejího prince chtěla odtrhnout.
Ale Agáta měla Sofii ráda takovou, jaká byla.
Agáta jí i potom, co ji Sofie chtěla zavřít v mučírně s mrtvou Bestií, zachránila život.
Agáta ji milovala i jako čarodejnici.
Agáta jí pomáhala za cenu vlastní cti a riskovala pro ni život. Několikrát.
Agáta byla její první opravdová kamarádka.
Když Sofie před Agátu skočila a Fabulář jí probodl srdce, věděla, že jedná správně.
Alespoň jednou byla hrdinkou. Ale jen pro Agátu.

Byl to jen obyčejný šestnáctiletý kluk a chtěl se podívat do minulosti na rytířský turnaj.
Jenže cesta časem nabrala nečekaný zvrat.
Rok 1212.
Cesta z Německa přes Alpy do Itálie.
Neznal jejich svět a vlastně ani pořádně jazyk. Ale v očích těch zubožených dětských tváří byl hrdinou, protože znal věci, které si ony nedokázaly představit. Ale ony měly cíl, měly vizi, spojovala je naděje na zázrak.
Dovedl je k široké hladině moře, která se před nimi měla rozestoupit.
Když se vrátil zpátky, nepřestal myslet na děti, které cestu nepřežily.
Na zbytečnost svého dočasného hrdinství, protože cesta do Jeruzaléma se neotevřela.

Sedí na zemi, svíraná touhou, ještě jednou… jednou jedinkrát… opravdu naposled. Mozek má chuť se rozskočit, bojuje sama proti sobě, jak silnou máš vůli? Zvítězíš? Přemůže duše a svědomí tělo? V hlavě zoufale opakuje všechny důvody, nechce být závislá, nechce být ovládaná, ať už to prosím skončí! Křížky v kalendáři se jí vysmívají - minule týden a pak relaps, jak dlouho vydržíš teď? Nestačí rozhodnout se jednou, každou minutu každého dne si znovu říká - ještě alespoň chvíli vydržet, ještě na chvíli se přemoct, ještě jeden jediný den tichého hrdinství. Relaps střídá relaps, abstinence bolí, naděje v nedohlednu. Ještě jeden den… prosím.

Uznalé poplácávání po rameni, to už musel nějakou chvíli snášet. Sedl si venku na obrubník. Modrá světla sirén se táhla po barácích jako přelétavé mátohy.

Byl stále v šoku, ale ulevilo se mu.

Otevření dveří. Člověk, kterého nečekal. Pohled na bezvládné tělo paní.

Je štěstí, že vyvázl. Zpropadené náhody.

Šperky sevřené v černé rukavici. Výměna vzájemného překvapení.

To, jak se mu srdce sevřelo, když uviděl toho druhého. Zničehonic tam stál… Hrůza.

Šermování rukama. Dupot čtyř nohou stepujících po pokoji. Ocelový záblesk ostří následované mokrou červení.

Jsem teď zachránce. Odkrouhl jsem vraha…

Kdoví, zamyslel se, jaké to je zabít někoho třetího.

,,Kterým hrdinou bys rozhodně nechtěl být?´´ zeptal se Štěpán a ukázal na plakát Avengers.

,,Učitelka,´´ řekl jsem bez rozmýšlení. Štěpán se pobaveně ušklíbl.

,,Co je na učitelkách hrdinského? Nikdo je nemá rád!´´ vykřikl.

,,No právě! Ony se snaží něco naučit, některým na nás záleží. Chtějí, aby z nás něco bylo. A i přes to si z nich děláme srandu, vyrušujeme a děláme všechno pro jejich odchod. Nemáme je rádi, a to nic špatného nedělají!´´
,,Chodí do práce a vědí že je málo studentů má rádo. A přesně kvůli tomu jsou ony pravé hrdinky. Nedokázal bych nimi být ani jeden den.´´

Jakub Nýra hrdinou Soumraku, padouchem Úsvitu půl roku, Sváťa Somr jediný den. Předseda až po volbách poražené formace na obranu památky zesnulých snědl na protest živou ropuchu, otrávil se a zhynul, ale toho si nevšiml vůbec nikdo (krom náhradníka v Poslanecké sněmovně), ba – už očkován – ani statisticky nezaznamenán. Veřejný prostor pohltil sykot rozpálené jehly, která na ministerstvu místního rozvoje šila zákon o právu na digitální hrob, a halas arabských tržišť, v něž se proměnily obce a města: starostové se rozhodli nečekat na znárodnění a podle svého svědomí a výše nabídky prodávali hřbitovy tu církvím a filantropům, tu spekulantům či developerům.

Úzká ulice křivě stoupá k čilému dopravnímu ruchu. Ani tady není klid. Vysoké domy, průjezdy a matná skla polykají prach.
Měkké podrážky hladí temena kočičích hlav. Lehké kroky mapují neviditelnou spletitou pavučinu. Amulet na hrudi prudce tepe jak vyděšené srdce. Vražedná temnota protéká spárami v dlažbě, prameny zlovolné síly se stáčejí k jednomu místu.
Schody ke vchodu pod úrovní chodníku chrání zábradlí. Zbrusu nová světlounce zelená fasáda a vyleštěná okna vypadají důstojně, ale to je jen maska.
Omítkou probublává zběsilost jak svíjející se červi.
Evžen zatím netuší, co v tom vězí. Ale nikdo se už nesmí stát hrdinou senzačních zpráv.