Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Nákupní seznam byl na lokte dlouhý
a s každou minutou rostly mé touhy.
Připravím salátek lehký a křupavý,
kdyby snad nechutnal, víno vše napraví.
Na stůl prostřu ubrus bílý,
dychtiv čekám na tu chvíli,
Kdy se šero s šerem sejde,
má jediná ke mně vejde.
Nač vyhlížet dlouze z okna?
Za mnou tiše stydne plotna.
Zapálil jsem bílé svíce,
nechce se mi čekat více.
Z přebalu té staré knihy šibal Shakespeare mrkne,
Julie se zhmotní vedle, zamlaská a krkne.
Ale no tak, pokárám ji, romantika v tahu,
přesto rád, že ocenila kulinářskou snahu.
Dnes jsem pro svou jedinou
romantickým hrdinou.
„Opravdu mne volá?“ Kdysi byla nejuhoněnější maminkou v celém Egyptě (a její syn Hor nejkatastrofičtějším dítětem na celém světě). Zvládli spolu horečky, kousnutí jedovatých tvorů, spálení, noční můry, průjmy. Teď už ji ale staletí nikdo nezavolal. Místo ní vzývali toho mladého křesťanského boha s jeho vousatým doprovodem.
Mrňavý posel - démon, zjevně nepatřící do pohanského světa,- netrpělivě přešlápl na své jediné noze. „Hor chytil sokola, křepelku, divokého pelikána. Zařízl ho bez nože, uvařil bez ohně, snědl bez soli. Bolí ho břicho.“
Eset pozvedla ruce. Ucítila v nich opět čarovnou sílu. Usmála se. Už se těšila, jaké dítě bude dnes jejím Horem.
Stará egyptská léčebná tradice mocných příběhů (historiol),které odkazovaly na božský precedens, kdy některý z bohů (nejčastěji malý Hor) trpěl podobným problémem jako nemocný. V okamžiku pronesení zaříkadla se nemocný Horem stával, a to by nebyla Eset, aby nepřišla a nepomohla mu :)
Zajímavé je, že několik textů historiol, využívajících příběhu Hora a Eset, máme i z 8. století (tedy z doby, kdy byly v Egyptě staré kulty již byly dávno zapomenuty - jako tento o Horově břichabolu; Hor k Esetě posílá démona jménem Agrippas, převzatého z křesťanských legend). Eset se pak v závěrečném zaříkadle sama většinou prohlašuje za Jaó Sabaótha nebo za Ježíše, ale jinak se příběhy velmi podobají těm o dva tisíce let starším...
"Tu přijde Eset, mající na sobě nádherné šaty, se vztaženýma rukama (a praví): „Jsem u tebe, jsem u tebe, můj synu Hore! Neboj se, neboj se, synu vznešené bohyně! Nemůže se ti přihodit nic zlého …“ část jednoho zaříkadla z Metternichovy stély,překlad F. Lexa: Staroegyptské čarodějnictví, s. 193-194.
Jak mohla zapomenout na dnešní maškarní? Tak málo času a ona ani neví, za co půjde. A on si navíc klidně sedí, jako by se nechumelilo!
"Ty už snad víš, za co půjdeš?" vyštěkla.
"Jistě," řekl a vytáhl masku koňské hlavy, co mu zbyla z předchozí pracovní párty.
"Téma je 'Filmoví, knižní a komiksoví hrdinové'... počkej... ne, Bojack Horseman není žádný hrdina! Najdi si něco jiného."
Pokrčil rameny a odkráčel do ložnice. Za hodinu ho našla ležet v posteli a zírat do stropu.
"Co to zase?..."
"Lišnij čelavěk", ukázal na sebe.
"Aaaghr!" zařvala a hodila po něm gumovou koňskou hlavou.
Tu koňskou hlavu někde doma opravdu máme. Jinak je to typické "Nestalo se, ale mohlo se stát".
Co je pro jednoho jednoduchým potěšením, je pro druhého vnitřní bitva. Je skvělé, když ji občas dokáže vyhrát:))
Byl to velmi významný den!
Dopoledne si koupila šaty, které ji slušely – zvládla i zrcadlo ve zkušební kabince.
Když se strojila do divadla, dokázala se pochválit. Nové šaty, elegantní lodičky, dokonale upravené vlasy, perfektní make-up.
V divadle si to užila. Představení i přestávku… Její muž kráčel hrdě vedle ní, koupili si šampaňské.
Večer…
Políbil Ji už ve výtahu, doma pak pokračoval. Když ji pomalu a nápaditě svlékal, když ji hýčkal rukama i ústy, nemyslela na to, že by měla zatáhnout břicho.
Laskala ho a věřila mu, že chce právě ji a žádnou jinou. Hubenější.
Hlas hubnutí ten den neměl šanci.
Toto drabble přímo navazuje na včerejší drabble, Duhové číro v akci (www.sosaci.net/node/45598). Pokud jste zmíněné drabble nečetli, přečtětě si ho jako první, abyste byli v obraze.
Toto drabble je také propojeno s padesátkovou povídkou Harry Potter a ranec plný překvapení (http://sosaci.net/taxonomy/term/3464).
„Nebelvírští za mnou,“ velel Percy Weasley. „Držte se u sebe. Bezpečně dojdeme do naší koleje.“ Ve sklepení se nečekaně objevil troll – což byla jeho šance ukázat se jako zodpovědný a odvážný prefekt, jemuž mohou učitelé bez obav svěřit životy ostatních.
S hůlkou v ruce chladnokrevně vedl nepochybně vyděšené studenty chodbami hradu. Cítil se jako hrdina, který všechny zachraňuje.
„Wingardium leviosa!“ ozvalo se mu za zády s poněkud neobvyklým přízvukem.
Chvíli rozpačitého ticha vystřídal smích.
„Teď tě všichni perfektně vidí, Percy,“ řehtal se Fred. „I ti vzadu.“
Kéž by mohl být hrdinou aspoň jeden den!
Místo toho se stal kolejním šaškem...
„Co tu chcete?“ Vojta hleděl na zamračeného muže, který vstoupil do dvora.
„Máš doma matku?“
„Já nemám matku.“
Chlap se zarazil. „Ne?“
„Mám maminku! A s cizíma nemluvím! Děte pryč!“
Muž mávl rukou a šel dál. Cestou odkopl kocoura, který se mu připletl pod nohy. Ten zaječel a Vojta strnul. Jeho Barnabáš!
„Nemám vás rád!“ vykřikl. Co udělat? Otevřel kozí chlívek.
Kozel Matěj vystřelil ven. V očích mu zajiskřilo. Konečně bude sranda!
A byla.
Muž v původně bílém sáčku se nezdržel dlouho.
Kozel vítězně zamečel.
Maruška vykoukla z okna. „Co tu vyvádíte?“
„Matěj je hrdina, dáš mi pro něho mrkev?“
Pro připomenutí - Vojta je pětiletý syn Marušky a Vaška, vnuk Anny Kovandové. Všichni bydlí na rodovém Kovandovic statku.
Loni jsem začal psát takové střípky ze světa J-oh-ui. A dnes tedy další díl do skládačky.
„Jsi tu sám?" zeptal se K-or-ina přicházející L-en-ao.
„Sám, maminka pracuje a babička nemohla."
„Pročpak nemohla?" pokračoval velitelsky L-en-ao.
„Stará se o dědečka, je nemocný."
„Přišel jsi s čím?"
„Mám prodat byliny na č-eaj a koupím něco dobrého k obědu."
„Tu máš," strčil mu do ruky obrovský barevný plíšek a pár drobných kovových koleček.
„Dobře nakup," s úsměvem odcházel k dalším trhovcům.
Korin vytřeštěně hleděl na peníz.
Osatní J-oh-uiové poblíž přihlíželi, co drží, někteří přistoupili a s úctou mu poklepávali na rameno.
Korin již věděl, dnes je boháčem.
Věděl však také, že další dny skončí podobně jako jindy - s drobnými.
Jak to funguje u J-oh-uiů na tržišti se dozvíte zde:Svítání
Jednoho dne objevil Krákal kořínek Pomyšlenky schopnostné, která způsobí, že každý dostane tu schopnost, na kterou si pomyslí. Krákal kořínek snědl a pomyslel na rychlost. Od té doby to byl Tryskorychlý Superkrákal, zachraňoval lidi v nesnázích a všichni ho měli rádi. Pak Krákal pomyslel na sílu, a stal se navíc ještě supersilákem. Když Morgavsa viděla, jak je Krákal rychlý a silný, rozhodla se toho využít. Takže vypřáhli Pegase a místo něho zapřáhli Krákala. Ten nadšený nebyl, protože si svoje hrdinství představoval jinak.
"Ale zítra už vozík tahat nebudu," řekl naštvaně.
"To nebudeš," odpověděla Morgavsa, "protože Pomyšlenka účinkuje jen jeden den."
Vrznutí stoličky probralo Toma z naléhavého snu. Postavu při posteli nedokázal rozpoznat. Široké rukávy a těžká hnědá kápě nenapovídaly víc, než jeho zamžená mysl. Než nervy odpověděly na varovný signál, prostý posunek rukou ho zmrazil na místě.
"Tiše. Fanny usnula."
Tedy žena.
"Kdo...? Co chceš...?"
Dva úsporné pohyby rukou a držela mu u úst flakon.
"Co chceš ty? Žít?"
Chrchlavě zavrčel.
"Chtěl jsem. Takhle to dopadlo. Mělo to být jinak. Kluk s velkými cíli. Nenechali mě."
"Tak buď hrdina dnes. Bojuj."
Nedokázal se bránit. Hořkost přinesla kašel. Fanny zamrkala. Svítalo.
"Ještě lépe - buď po zbytek života dobrým člověkem," špitla Gwen.
Představme si situaci:
Muž denně chodí do práce, a aby uživil svou ženu a tři děti, v mezičase chodí na melouchy. Jsou spolu dvacet let a kromě toho, že už není žádný krasavec, vlasy mu začínají rámovat šediny, kolem očí už se mu tvoří vrásky, na rukou má mozoly, v zádech ho loupe, kolena vržou a jeho drahá žena, která se na něj už pomalu ani nepodívá, nevynechá jedinou možnost, kdy ho může oblažit nějakou výčitkou, že na ní, ani na děti nemá čas, že si zase neuklidnil talíř po jídle, ponožky se povalují u postele a navíc místo výletu s dětmi si zase lebedí u televize.
Dosedl do křesla a uchopil ovladač, když uslyšel klíče v zámku.
"Zlato! Můžeš mi pomoct?"
Rezignovaně odloží přístroj, zvedne se a vydá se za hlasem.
Nakoukne do předsíně a drahá ho zavalí vodopádem slov, zatímco prochází kolem něj do kuchyně.
"Prosím tě, co ty boty? Nemůžeš je očistit? Kde jsou děti? Mají úkoly? Doufám, že nešly ven bez nich."
"Teď jsem..." byla pryč,"... přišel." Zašeptal.
Z kuchyně se ozve rána. Ona leží na zemi na zádech. Zapomněla utřít před odchodem rozlitou šťávu.
"Co se stalo?" přiběhne.
Zvedne ji do náručí a ona mu věnuje láskyplný pohled.
Pro dnešek bude hrdinou.
Sakra, sto slov je tak málo a myšlenka nakonec vyzní úplně jinak, než jsem si ji původně představila. Snad to bude snesitelné i tak:)
