DMD č. 24. pro 24. 4. 2021. Téma: Řasa

Třetího května 1927 obhájil Grigorij svou disertační práci, Onobrychis generis revisio critica, Pars I., a získal titul doktora přírodních věd. Věra soudila, že si to žádá oslavu. Když ovšem odmítl jak delší dovolenou (opustit herbáře?!), tak společnou večeři v restauraci (je mi líto, ale jediné tamější rostliny jsou buď určeny ke konzumaci, nebo dávno beznadějně uvadly), rozhodla se, že piknik by snad mohl být přijatelným řešením pro oba. V neděli osmého tedy vyrazili na Hády. S průběhem odpoledne byli oba plně spokojeni: Věra oslňovala kolemjdoucí v modrých šatech s řasenou sukní a Grigorij se mohl v poklidu věnovat rozkvétajícím vičencům.

pondělí
Ó to mám krásný rybníček. V hladině se odráží blankytná obloha a pestré rybky v něm vesele plavou.

úterý
Sakra, támhle v rožku se hladina nějak zelená! Ale co, to je sotva procentíčko hladiny, to nic není.

středa
Zelené je zdá se trochu více, ale co, i zelená je krásná barva.

čtvrtek
A pravda je, že zelená s modrou spolu krásně ladí.

pátek
Té zelené začíná být trochu víc. Možná bych s tím měl něco udělat.

sobota
Aj! To vypadá jako čtvrtina rybníka.

neděle
Dnes je den odpočinku. Zítra to vyřeším.

pondělí
A sakra. Ale měl jsem krásný rybníček.

Nevzpomínám si, proč jsem šla tehdy na pobřeží, pozdě v noci. Měsíc jasně svítil. Moře daleko ustoupilo, byl čas odlivu. A přede mnou v měsíční záři leželo město.
Nikdy ten pohled nezapomenu: dokola mohutné hradby, štíhlé vysoké věže, vznešený hrad, střechy paláců, nespočet menších domků, všechny neskonale sličné. Kolem leželo bahno, ale rovná, suchá cesta vedla přímo k hradbám.
Málem jsem tam zamířila. Vtom začal hlasitě odbíjet zvon a mě zamrazilo u srdce. Město náhle vypadalo jinak: stále vznosné, ale celé zelené, všechno pokryté slizkými řasami. Dala jsem se na útěk. A za mnou znělo hrozivé syčení vln. Nastal příliv.

„Podívej, řasa, něco si přej,“ dotkl jsem se její tváře.
„Neříká se to o padajících hvězdách?“ rozesmála se. Pak zvážněla a řekla: „Přeji si nikdy nezapomenout. A přeji si být šťastná.“
To léto bylo horké, divoké a prostopášné, jako ona.
Po létech mi ji na oficírském plese představili jako ženu jednoho z důstojníků. Pohlédla na mě lhostejně zpod hustých brv a podala mi ruku jako cizímu člověku.
Neměl jsem odvahu zeptat se jí, zda je šťastná, utekl jsem z dusného sálu jako hloupý holobrádek.
Té noci zářily nad Moskvou hvězdy, studené a cizí. Dolů na zem nespadla jediná z nich.

Křik pávů se nese daleko.
Když se ozval poprvé, Argus postupně začal otvírat oči.
Když se ozval podruhé, byl už obr na svou paní připravený. Na krávu, kterou měla s sebou, připraven ale nebyl.
"Podle manžela je tohle obyčejná jalovice. To určitě. Hlídej," řekla Argovi Héra.
Ten překvapeně zamrkal, až Héru rozcuchal.
Když bohyně odlétla, pohodlně se usadil a opřel všech sto svých očí na kravku.
Nuda.
Ucítil, jak ho v oku štípe. Hledal to správné oko, hledal tu jednu protivnou brvu, která způsobila, že mu oči slzely, až seděl v kaluži.
Jak tu mrchu vyndal, spatřil, že kráva zmizela.

„Proč jsi, Milane, tak naštvanej? Co se ti stalo?“
„Ále, nic...“
„No ne, jsi v pohodě? Nějaký problémy v práci?“
„V práci dobrý.“
„Tak doma? Jsou vaši v cajku?“
„Jo, naši jsou v pohodě, nech mne bejt.“
„A jo, vždyť ty jsi byl vlastně u doktora dneska. Počkej, něco vážnýho?“
„Ne, nic vážnýho to není, ale jsem prostě naštvanej. Byla to hrůza. Patnáct centimetrů. Chápeš? Patnáct centimetrů to měří.“
„Vždyť jsi byl u praktický, ne? To se ti koukala i tam dolu?“
„Ty seš blbej! Postavila mne na váhu a pak mi řekla, že moje tuková řasa měří patnáct centimetrů!“

Má mysl je chycená v hluboké vodě.
Ne. Je to plán, lest.
Martin by mě neopustil. Ne bez slova rozloučení!
Vím, že se vrátí.
Až klapot kopyt na nádvoří prorazí povrch mého zmatení hněvem.

„Zachránila jsem vás! Nechala by zemřít mě i Markétu!“ zakřičím na dvořany. Ale Markéta ustrašeně couvá za matku. Hana, nová vládkyně Sychrava, se usmívá a já vím.
Potřebují mě, ale nevěří mi. Martin a jeho zlatý hlas mě neochrání. Vybrali si viníka, svou zlou čarodějnici. Beznaděj křivdy se rozrůstá jak řasa po hladině.

Nedám jim právo mě soudit.
Zaženu bolest i slabost. Sahám po své moci.

"Kamilka se dneska smála Tamaře, že má divný šaty. Že prej jsou příšerně nemoderní a že takovou nařasenou sukni nosila její máma, když byla malá. Tamara se nafoukla, řekla Kamilce, že je úplně pitomá, že náhodou tyhle šaty jí ušila babička a že je šila podle Burdy, jestli teda má Kamilka tušení, co to Burda je. A Kamilka jí řekla, že samozřejmě má tušení, co to Burda je a že babička má zřejmě hodně starý číslo...," kulí Kája oči.
"No a? Co valíš bulvy? Holky tohle strašně řešej," směje se Adam.
"Ale na tý sukni žádný řasy nebyly!," oznámí Kája.

RÁKOSI, mnozí tě mají za plevel, protože přežiješ skoro všechno, ale kdo kdy docenil všechnu tvou skrytou práci? Spali by na zemi, bez střechy nad hlavou… A co by bez tebe pili, ty vytrvalý strážce?

ŘASO, tam dole tě skoro nevidíme, ale když klesáme, projeví se tvoje síla. Učitelko dávání, máš jemné dlaně. Ve světě s tebou je nám lze dýchat, pevná, ale ne nehybná, chloubo oceánu.

POSIDONIE, není divu, že v tobě našel Neptun zálibu, prastará a moudrá, viděla jsi vyhynout všechny naše bratry, a přece nejsi na umření. Slaná voda tě provázej, jednou se spojíme v témže Bohu.

Pršelo, obloha se stáhla temnou modří, vzduch zhutněl vůní život dávající vody.
Procházela po chmelnici, v uličkách ponořených do zeleného šera.
Živé stěny jako vlasy se tyčily k nebi.
Procházela chmelnicí a lístky i jemné chmelové hlavičky splývaly ve vodopády.
Houpaly se lehce, jako jí na pozdrav.
Natáhla ruku a pohladila listoví, přivolala dech oceánu a ucítila, že se vrací domů.
Nohy se zanořily do jemného písku, voda slanější slz ji uzamkla v laskavém objetí.
Prsty prorostly blánami, vlasy se oděly do smaragdu.
Odrazila se ode dna, znovu volná, znovu lehká.
Stěny tmavých řas se lehce houpaly, jako na pozdrav.