DMD č. 24. pro 24. 4. 2021. Téma: Řasa

Opět jí přišel navštívit. Otevřela mu dveře s jen těžce skrývanou netrpělivostí. Začal jako obvykle s lichotkami, které mu obvykle byly cizí. Byla to náhoda, že si vybral den, kdy její rodiče odjeli na návštěvu? Kdy její bratři byli na lovu?
Ostatní viděli velkého tvůrce, génia, kováře... Ona v jeho očích viděla pýchu, krutost, aroganci.
"Neteři, opravdu se nerozloučíš ani s jediným pramenem svých vlasů?"
"Ne. Už potřetí se ptáš, a odpověď zní stejně. Odejdi, zde nejsi vítán."
Odešel beze slov... a za pár okamžiků se vrátil. Doufala, že s omluvou.
"Ani oční řasu bys mi nedala, Artanis?"
"A VEN!"

Skutečně osudné střetnutí tras
Nad hlavou zazpíval konipas
A housle, violy, kontrabasy
Tančily v čisté esenci krásy
Já zkameněla v úžasu
Chtěla se ti vplést do vlasů
Naprosto bez milosti znova a zas
Přála si být ti napospas
Mžourat a hřát se ve tvém jasu
Navždycky viset ti kolem pasu
Hodiny sedět na terase
A utápět se ve tvém hlase
Dobrovolně a bez souhlasu
Zůstat s tebou do konce času
To všechno zmizelo v minulých časech
V posteli ani stopa po tvých vlasech
Je konec
Jsi pryč a s tebou má jediná spása
Nebrečím
Spadla mi do oka tvá poslední...

„Nejdřív přečti postup,“ vyzvala Katie Nevilla. Mrkla k vedlejšímu stolu, kde pracovali Draco s Angelinou. Trochu Dracovi záviděla, anebo záviděla Angelině. Zkrátka by raději pracovala s jedním z nich než s Nevillem Longbottomem, který byl v lektvarech opravdu mizerný parťák.
I teď se tvářil bezradně. „Píšou tu: přidat řasu. Má to být moje nebo tvoje?“
Má to být mořská řasa, ty tupče. „Ne, Neville, myslí tím mořskou řasu. Tohleto hnědé, co máme nachystané vedle oddenku zázvoru.“
„Neuraž se, Katie, ale to je ženšen.“
„Jsi si jistý?“
„Tímhle stoprocentně.“
Měl pravdu a Katie byla v tu chvíli rudá až za ušima.

Kromě mnoha jiných problémů s výměnou jejich těl měli ještě jeden: jak tu kletbu zvrátit. A tak dny plynuly; Geralt je trávil urputnou snahou žvanit jako o život, zatímco Marigold trpěl urputnou snahou mlčet jako hrob.
Jednoho dne narazili na práci. Na práci, kterou si nemohli dovolit odmítnout, protože peněž už nezbývalo a hlad byl neúprosný.
„Co budu dělat?“ třásl se básník, když si přečetli vývěsku.
„V první řadě se uklidni,“ zašeptal zaklínač. „Nějak to zaonačíme a půjdu s tebou.“
Stoky plné smradlavých řas nebyly místem, kam by bard rád zavítal. Ale byl vskutku rád, že meč může přenechat Geraltovi.

Čarodej se snažil zvednout od stolu. Marně. Nestihl to.
Geralt mu bleskurychle přiklekl pravou ruku, zapáčil na levou ruku a přitiskl dýku na krční tepnu.
„Mluv, proč ta říční příšera?"
„Naser ...áááuůů."
„Mluv!" Páčení a tlak zesílil.
Čarodějův obličej se zbortil do bolestivé grimasy, zuby zaskřípaly, oči zběsile mrkaly. Geraltovi připadalo, že se snaží mrkáním vyplavit spadlou řasu. Yenefer to tak aspoň dělávala. Nechtěla, aby jí ve vytahování řasy Geralt pomáhal. U čaroděje to však vypadalo směšně.
„Aáůů," trhala se maska drsného vůdce.
„Proč to děláš?"
„Zlato, slíbili mi," syčelo z jeho sevřených úst.
„Kdo?"
„Nemůžu..."
Lup, páčené prsty nevydržely.

„A máme tě!“ strčila Anna botu mladému Trávníčkovi pod nos.
„Bacha, zdrhá!“
„Jindróóó! Nadběhni mu!“
„Už nemám rychlost jako zamlada,“ bránila se Jindra. Přesto přidala.
„Počkej, ty smetáku, až tě dohoníme!“ funěla Anna. „To si za rámeček nedáš!“
„Terezo! Nepouštěj ho! Sakra, nedokážeš udržet chlapa?“
„Chlapa? Tyčku hubenou!“
„Nač máme psa? Pusť ho!“ zahulákala Veronika.
Štěkot.
Dupot.
Šplouchnutí.
"Kurváááá!"

„Aspoň nebude tak smrdět,“ usoudila Anna, když se z rybníka vynořila mokrá postava obalená nánosem zelených řas.
„Hele, teď vypadáš skoro stejně, jako když jsi u nás strašil, co? Tak polez ven a koukej nám vysypat, kdo za těma lumpárnama stojí!“

Když se Crowley probral ze spánku, okamžitě cítil, že je něco v nepořádku. Světlo, které mu prosvítalo skrz zavřená víčka bylo prapodivně kalné, a vzduch byl cítit něčím zeleným, co žije za ledničkou.
Zamžoural. Zelená hmota vyplňovala celé jeho zorné pole a přilehlé okolí. Na dotek připomínala nacucaný mech. Bylo slyšet kapání vody - musel zapomenout zatáhnout kohoutek.
Nakonec se mu podařilo prodrat se z bytu a sehnat noviny. Podíval se na datum a zaklel.
Cladophora aegagropila obvykle roste asi o 5 milimetrů ročně. Ta Crowleyho věděla dobře, že takové šnečí tempo mu nestačí. A tak se poctivě snažila celé století.

Jídlo je v dnešních dobách trochu složité. Dnešní děti chtějí stejně jako před více než sto lety jíst svůj BugMac. K tomu nový Švábík, který křupne i třikrát, a všichni to zapíjejí Kofulou.
Jak říkám. Oproti dobám dávno minulým se skoro nic nezměnilo. Až na to, že nejčastější přísadou v jídle jsou švábi, a čaj, pivo i skotská se vyrábí z řas. Ti, co měli možnost při nějaké vykopávce ochutnat původní alkohol, vědí, že dnešní výrobky se chuťově s minulými nedají srovnat. Já to štěstí měl. Taky proto jsem od té doby nic nepil. A to ani nový Jack Švabiels.

Alžběta zatočila do jedné z jeskyní, kde bylo jezírko s ledovou vodou. Třeba jí pomůže s bolestí třeštící hlavou.
Obklopil ji vítaný chlad. Než se její oči stačily přizpůsobit tmě, klopýtla o kámen, který tu neměl být. Rozhlédla se – kamení bylo všude kolem. Že by sesuv?
Ale ona nutně potřebovala tu studenou vodu! Posvítila si pod nohy mobilem a opatrně šla dál.
Najednou na ni pod kamením něco mrklo.
Zamrkala také.
Oko?
Světlo z mobilu se odrazilo ve výmluvných očích plných rozhořčení, bolesti a inteligence. Velké smaragdové oči s dlouhými řasami.
Opět zamrkala.
Zpod kamení se na ni díval drak.

„To chutná příšerně,“ utrousoůa Evangeline a podala Scottovi lahev vína.
„No jo, co bys čekala za tři šilinky.“ Scott se napil a vzápětí se zašklebil. „Ale tohle mě pořád zklamalo.“
„Nic lepšího stejně nemáme,“ pokrčila Evangeline rameny a natáhla se po lahvi.
„Počkej,“ zastavil ji Scott, „máš na tváři řasu.“
Vzápětí ucítila na kůži jeho prsty. Zdálo se, že nemůže řasu pořádně sebrat, ale možná jen schválně protáhl dotek? Dech se jí zadrhnul.
„Už dobrý?“ Její hlas byl příliš tichý a měkký na tak banální otázku.
„Dobrý,“ potvrdil Scott stejným tónem.
Někde v dálce se ozval křik a moment pominul.