Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Zas na mne sedla poetická nálada, tak je tu další variace na Okamžik a Okamžik II
Oheň pomalu dohořívá, zanechává na nahé kůži jemné odlesky. Sklouznou po víčku, pohladí na řasách, pak polaskají tvář. Dlaň je opatrně následuje, dech zatajený, chvíle křehká a svět každou chvíli hrozí rozsypáním. Balancuje mezi strachem dotknout se a zoufalou touhou sevřít v objetí, udělej cokoliv, buď poslední i první, ale hlavně mě nepouštěj!
Nepustím.
Žhavé uhlíky, temné nebe a vůně dřeva. Zachumlá se do svetru, celé tělo se chvěje zimou, jen srdce v hrudi hoří, zběsile tluče, nezastavitelné. Udělej cokoliv.
Políbí se, poprvé. Najednou blíž než kdy dřív, dlaň svírá dlaň, sdílejí víc než jen těla, dýchají stejný vzduch. Nepustím.
Dobře, název je poněkud zavádějící... kloni nemají maminku. Ani jednu. Ovšem, v případě velícího ženského pohlaví tento velmi pravděpodobně zastává roli matky, sestry, tety, chůvy, sousedky, a jiných ženských. :)
Celé ohniště (a že nebylo malé) zabírala konstrukce na vaření. Hrnec zvící prádelního, čtyři pánve s různým obsahem. Syrovou část reprezentovaly mísy na stole.
Proces tvorby oběda pro hladového kraytského draka nebo sedmičku klonů pokračoval jako na drátkách. Jeden šéf, tři kuchtíci. Zbylí čtyři kuchtíci lovili v nedaleké zátoce potravu na další obědy.
Nakonec se všichni sešli u stolu. Nastal čas pravdy.
„Takže, tohle je ta světlezelená. Tohle ta modrá a tohle taková ta, jak jste se nemohli shodnout na barvě.“
Řečené ty ony byly prozkoumány zrakem, hmatem, čichem i chutí.
„Tak co?“
Thon zklamaně zavrtěl hlavou.
„Nori je nori.“
Nori - mořská řasa používaná k přípravě sushi. Takový ten tmavozelený věc na povrchu maki sushi (takový ty nakrájený válečky) nebo temaki sushi (kornoutky z nori, plněný plnidlem).
Viděl ji jednou v nočním baru, stála na pódiu u klavíru a zpívala. Ve světle jediného reflektoru dopadajícího přímo na ni vypadala jako z jiného světa.
Po vystoupení za ní šel dozadu do šatny. Dovolila mu, aby vstoupil. Zblízka byla snad ještě hezčí. I přes silné nalíčení a nalepené velké umělé řasy bylo poznat, že její krása by obstála i bez líčidel.
Pak v novinách uviděl ten článek. Zpěvačka v jistém baru byla zastřelena žárlivým zákazníkem.
Podíval se na fotku a okamžitě ji poznal. Tělo ležící na podlaze, krásný obličej s vytřeštěnýma očima, ze kterých se lehce odlupovaly umělé řasy.
Dnes jsem nejdříve odpovídal, drabble je proto později. Pojedeme na Devět skal.
Od Přibyslavi je to autem třicet pět kilometrů.
Užívejte soboty!
"Tady je Devět skal," řekl jsem.
Funěli jsme do kopce.
Cesta je fakt strašná prodíračka houštím, proto to bylo náročné.
Pokochali jsme se a rozhodli se zajet do křižáneckého rybníka vykoupat.
"Ten rybník se jmenuje Řasník, tak hlavně abychom nebyli zelení," strachovala se maminka.
Andulky byly v autě s klimatizací a my si užívali v Řasníku.
Když jsme vylezli, byli jsme zelenější než všechny zelené andulky.
A to je co říct!
"Co s tím uděláme?" bědovala maminka.
"Mají tu ještě jeden rybník. Tak snad to bude lepší!
A kdyby ne, tak už víme, proč se jmenuje Řasník," řekli jsme si.
Tady vidíte, že výletování není pro každého.
Co bude zítra, nevím, ale vím, že budou Andulkoviny.
Těší se na vás.
Tom Sádloslon - tedy Peterson
"Ty tu lovíš ryby?" zeptal se Gustlík Jacka.
"Jo." odpověděl Jacek.
"A na co je lovíš?"
"Na večeři!"
"Na to se neptám, jakou máš návnadu?"
"Ona je potřeba návnada?"
"Radši asi zajdem k porybnému, pozval nás."
***
"Tam bys nic moc nechytil," smál se u oběda porybný, když mu to vyprávěli, "Jako ten voják před váma. Taky po hodině brblal, že nalovil samé řasy a málo korýšů, že to té své rybě musí přebrat. On byl vůbec nějakej divnej. A tvrdohlavej. Kolikrát jsem mu opakoval, ať nechodí do toho starýho lomu, že je tam německá pevnost, ale on si nedal říct."
Listí opadané ženská ruka odhrnula jako závoj tupé bolesti, která tady u hrobu konečně mohla tryskat jako hojivý pramen bez zábran. Další lístek v povětří zavlál jako chvějivý motýl myšlenky na poslední chvíle spolu.
Klečíc trhala plevel, jež se nevítaně rozlézal jako had výčitek svírající to dobré srdce. Řasa rozmazávala slzu štěstí – i rozezněl se valčík lásky a po parketu života klouzaly ty společné kroky v souznivém rytmu tikajících pendlovek. V náručí fantoma tančila vzpomínkami jako víla mezi sedmikráskami radosti v krůpějích ranní rosy.
Říká sbohem. Nepřišel ještě můj čas. Než spočinu vedle tebe, zítra uvidíš mě tu ráno zas.
Znáte písničku od Svěráka a Uhlíře: Hlavně, že jsme na vzduchu? Dnes mi od rána hraje v hlavě a melodie povídky se tomu jaksi sama od sebe přizpůsobila :-)
A dvě vysvětlivky navrch:https://cs.wiktionary.org/wiki/%C5%99asa - na název povídky mě navedl wikislovníček s překladem slova řasa do rozličných jazyků... zajímavé počteníčko... předpokládám, že jestli si někdo nechal výrobky z chlorelly patentovat, je z něj dneska pořádný pracháč...
A elektivní mutismus je prosím pěkně neurotická a psychotická porucha řeči související se sociální adaptací a sociálními vztahy, projevující se jako neschopnost mluvit v určitých situacích nebo s určitými lidmi: https://cs.wikipedia.org/wiki/Elektivn%C3%AD_mutismus
Skanula slzička, skanula do vody, a osolila rybniční poušť. Tak vznikla zelenost oázy řas, která stala se domovem mnoha druhů pro léta následující.
A slzička, ve vší té zeleni, transformovala své bytí do perly. Do perly všemi druhy opečovávané a milované za to, že poskytla jim zázemí.
Čas plynul rychleji než zarostlá voda a na původ tekuté oázy se zapomnělo. Perla běloskvoucně čněla do příšeří a zdála se nepatřičná, když nikdo nechodil vzdávat jí hold.
Tak slza odešla a za ní i veškerost řas – domov živoucích.
Pozdě bylo na hledání a prosby. Žádný jiný pláč oázu v srdci vykouzlit nesvede.
Přemýšlela jsem jak zakomponovat řasu do současného stavu příběhu, a pak mě napadlo použít ji jako jméno pro meč.
Mladý kultivující přikývl, zavřel oči a s námahou se posadil a opřel zády o strom.
XiChen vstal, duchem nepřítomný. Přešel k WangJimu a hlasem bez života jej informoval, že učedník má několik pohmožděnin a zlomenin, které se ale brzy vyléčí.
Wei WuXian poodešel kousek stranou. Našel chlapcův meč. Kvalitní práce, přesně v duchu Gusu. Přečetl znaky „Zhǒngzú“ a ušklíbnul se.
WangJi k němu mlčky přikročil.
„Lan Zhane, říkal jsi, jak je ‚Cokoliv‘ neuctivé pro meč. Podívej tady, Závod,“ zasmál se a přistrčil meč k němu.
„Může to být i Zhǒngzú jako Řasa.“
Nebo přízvisko pro vůdce sekty… Svorně se ohlédli.
Použila jsem jen google překladač a abych si ověřila, že to přeložil správně, tak jsem to znovu otočila. Takže já napsala Řasa a vyběhly mi znaky pro Zhǒngzú. Dám přeložit zpět do češtiny a překladač hlásí Závod. Tak si říkám, jo to je vtipné, to použiju oni konekonců to mají tak, že znaky mají více významů. Ale pak jsem si vzpomněla že to co u nás je překládáno jako vůdce sekty je v čínštině: zōng zhǔ, což zní vlastně skoro stejně i když jsou to úplně jiný znaky :D Myslím, že je to zkrátka vtipné :)
„Co to je?“ tázal se Karel a nedůvěřivě dloubal do barevných válečků na stole.
„Chtěl jsi vyzkoušet exotické jídlo pro tebe neznámých národů, pane.“
„Taky jsem říkal, že nesluší se pro urozené osoby přecpávat si břich jídlem a pitím, ale nic netřeba přehánět. Toto nevypadá moc jedle. Co to vlastně je?“
„Sushi. A buď rád, že jsem nepřiložila hůlky, těmi se správně jí!“
Hůlky pominul.
„Rýži poznávám, tu vozí z Itálie, ale ta zelená podivnost je…?“
„Mořská řasa. A uvnitř je ryba. Zcela čerstvá, vlastně syrová. Takže postní jídlo dle tvého přání.“
Zašklebil se na mě prosebně.
„Bramborák by nebyl?“
Všímáte si, že když Karel o něčem mluvit nechce, stává se poněkud nahluchlým?
