DMD č. 30. pro 30. 4. 2021. Téma: Tenkrát poprvé

Rozklepanými prsty naznačoval že nechce. " Už je toho dost, nech... " jeho šedobílí vous a vlasy načrtávali hradbu myšlenkám, které nestačil vytáhnout a vložit do myslánky.
Jeho parťák v tomto úkolu jej vzal za ruku a pravil " Vzpomeňte si na něco pěkného. Něco, co vám i v nejtemnější noci dává sílu žít. " Jeho brýle byly popraskané od posledního souboje o to, jestli se stařec napije naděje pro ně oba.
Třes šel od rukou k ramenům a krku a pak zubům. " Vaše první odmítnutí. Klobouk vám dal na vybranou a vy jste odmítl nepřítele míšených kouzelníků...
" zjizvený přikývl " Teď připijte na zdravý. "

Tenkrát to bylo poprvé, co jsem ji zabil. Pak se čas zresetoval a celý cyklus začal nanovo. Mullet, vajíčko, zářný lid, dva bratři, válka, smrt, ženich, půst a studna času. Jako by čas bylo všechno, co mi zbylo. Jako by se mi snažil něco říct...

Vždycky, když začal nový cyklus, ztratil jsem vzpomínky na minulost. Možná taky proto, že žádná nebyla. Všichni jsme byly uvězněni ve smyčce, kterou si neuvědomovali ani nejvyšší vesmírné bytosti.

Vzpomínky se mi vrátí v posledním dni cyklu. Všechny je pak zapíšu do deníku. Vypadá to, že tyto ztracené zašmodrchané zápisky jsou důležitější, než se zdá.

Nanni si rozhořčeně odfrkl. Byl rozčilen, protože měď kterou koupil, nestála za nic.
Sedl si ke stolu a přitáhl si čistou hliněnou destičku. Na chvíli se zamyslel, ohryzávaje tupý konec rákosu, potom začal smolit znaky klínového písma.

"Vážený pane,
zásilka mědi, kterou jsem obdržel, je mírně řečeno podprůměrné kvality. Nehodlám ji proto přijmout a důrazně žádám vrácení peněz. Rovněž jsem se doslechl, že s mým sluhou, který transakci dozoroval, bylo nakládáno hrubě. Takový přístup považuji v dnešní době za nepřijatelný a vyvodím z něj důsledky.

S pozdravem,
Nanni"

Dopsal poslední znak a spokojeně přikývl. Tohle si Ea-nasir za rámeček nedá.

Pamatuješ můj milý
Naše první setkání
Nebylo moc radostné
Poněkud jsi překážel

Stěží uschlá byla podlaha
Průvan se domem proháněl
Vysavač zpíval úklidovou
V kamnech oheň plápolal

Můj milý tenkrát jsi mě
Vážně hodně štval víš
Tolik práce mě čekalo
Ty už jsi v chodbě stál

První pohled do očí Tvých
Chladné zhodnocení postavy
Promiň nemilovala jsem Tě
Jenom unavená byla jsem

Můj milý starostí spoustu
Křivilo tehdy moji tvář
Přesto jsem tebe spatřila
Nezměnil se svět ale byl

Netušil ani jeden z nás
Pranic o bouřích které
Život s úsměvem zlým
Ke zvládnutí předhodí

Můj milý to bylo tenkrát

Každá bouřka někdy končí, i tato. Déšť ustává, nesměle prosvítající sluneční paprsky začínají sušit naše těla. Přibližujeme se civilizaci.
Společnice vyhlašuje konec naturismu, obléká si sukni a tričko. Též se odívám a kultivuji. Zbytek túry absolvujeme jako decentní ctitelé společenských konvencí konverzujíce o perspektivách naturismu v Čechách a v Evropě vůbec. Shodujeme se, že k veřejné nahotě konvence ještě dlouho nedospějí, přestože tam logicky směřují.
Přicházíme na nádražíčko úzkokolejky. Záhy přijíždí vláček. Dívka nastupuje, naposledy si zamáváme. Čekám na vláček z protisměru.
Nevím, dočkám-li se éry standardní veřejné nahoty, možná dnešní poprvé bylo též naposledy. Ale zkušenost to byla zajímavá.

Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem se poprvé zamilovala.

Přišlo to znenadání.

Ne jako blesk z čistého nebe, protože tehdy bylo zamračeno.

Podívala jsem se na jeho tvář a najednou se to stalo. Měla jsem pocit, že ho znám, už dávno jsem ho ztratila a teď se ke mně vrátil.

Bohužel to bylo jednostranné.

Nikdo nechce slyšet slova "vidím tě jako kamarádku." Aspoň nikdo zamilovaný.

Nejspíš si za to můžu sama, že mě odmítl.

Není dobré vyložit karty na stůl příliš rychle. Někdy se pod jejich tíhou propadne.

Moje tenkrát poprvé je pryč a nechci na něj myslet.

Prostě ne.

Angelina věděla, že na první hodinu létání nikdy nezapomene, a to nejen proto, že málem dala Harrymu do zubů (co si ten lehkomyslný blázen o sobě vůbec myslel!?).
Ale na Harryho po návratu madame Hoochové rychle zapomněla. Toho dne totiž poprvé sama letěla! Vlastně to ani nebylo tak těžké. Stačilo křiknout na koště: „Vzhůru!“ a kupodivu ho měla hned v dlani.
Pak na něj sedla a ono to šlo: byla pět stop ve vzduchu a vůbec se nebála, skoro jako kdyby už létala někdy předtím. Byl to tak báječný pocit! Připadalo jí, že je konečně v něčem alespoň trochu dobrá!

Přišel den, kdy tvá nejmladší odjížděla do Bradavic.

Poprvé jsi pocítila obavy z tohoto dne, když Bradavický Expres odvážel Billa. Tehdy sis však řekla, že je to ještě daleko a vzala ostatní děti do cukrárny. Jak postupně odcházeli ostatní, tvá úzkost rostla, protože se pomalu blížil.

A teď je tady.
Když vlak s Ginny mizel z dohledu, cítila jsi podivnou úzkost z návratu do prázdného domu, a tak jsi vyrazila do Příčné na nepotřebné nákupy.

Nakonec jsi skončila na kávě u Fortesua, jako vždy. Jak jsi tam seděla, pozorovala ruch kolem sebe, pochopila jsi, že potřebuješ změnu. A to pořádnou.

Maybe it was stupid, meeting here, all in public. Bucky didn't much care; not for anything beyond the blue eyes thoughtfully watching him across the table. "You didn't go back."

Steve smiled, the line of his mouth slowly curling upwards through wrinkled skin. "You thought I would?"

Bucky shrugged. "You had a family. Kids," he got the word out, eventually.

"Yeah, I had a lot of things. Still do, really."

"So..." Bucky got no further, stuck in impossibilities.

"It already happened, all of that back then; it wasn't my first time."

"What does that-"

"This is my second chance here."

Čerstvé banánové listy popsané lidovými karibskými kouzly (místy ozdobené otiskem podrážky) přistály na stole před vedoucí budečské knihovny.
“Vida, tak se to konečně vyřešilo,” zvedla hlavu a povzbudivě se na nejmladšího knihovníka usmála.
Ten se tvářil vážně a zhluboka se nadechl (tohle totiž dělal úplně poprvé). Na banánových listech přistál ještě jeden list papíru.
Vedoucí se naklonila a překvapeně zamrkala.
“Výpověď?”
“Ano,” řekl knihovník uvolněně, jako by z něj spadla všechna tíha světa, “Knihovnictví není práce pro mne. Hodlám se ucházet o pozici ošetřovatele na mantichoří farmě.”
Pak se otočil a lehkým, téměř tanečním, krokem spokojeně odkráčel do zapadajícího slunce.