Ze života

Smutné hnědé oči, teskně hledící skrz pletivo plotu. Kdy si mě taky někdo odvede? Míjí den za dnem, smutně, bezútěšně. A pro ni stále nikdo nepřichází.
Snaží se být veselá, když je návštěvní den, upozornit na sebe, upoutat pozornost někoho, kdo by si ji vzal a měl rád. Koho by měla jen pro sebe. Ošetřovatelky jsou hodné, ale jsou tu pro všechny.
Je v teple, má dostatek jídla, jen lásky by potřebovala víc. A pohlazení. Odvede si mě někdo?
Po těle se jí dělají boule a ty boule bolí. Fenečka Malinka se už nedokáže postavit, ale do posledního dechu doufá.

Sedm hodin ráno a paprsky slunce mě probouzí na né příliš pohodlné lavičce. Lehce se posadím, není potřeba moc otvírat oči, abych zjistil, že jsem právě zažil parádní noc. Mám všechno?! Peněženka– cajk, klíče– cajk, mobil– cajk. Nějaká sms : „To ranní opáčko nestihnu, dorazím rovnou na osmou.“ Co? Mysli… opáčko… osmá… zkouška… ZKOUŠKA! Tak jo, na odhlášení je pozdě, jasně mám to… zorientuj se, kde máš domov, kde domov, běž, běž… … … jsem doma, kde to mám, tady super Převadeč spojitosti. Ták zastavit čas TEĎ. A je to, zas o fous, tak kde mám to učení… a hele nedopitý pivo.

fandom: ze života
A/N: velmi volná inspirace vlastním zážitkem z návštěvy jednoho nejmenovaného města na jihu Francie, francouzštinářům se omlouvám a kryju se před jejich útoky za hradbou knih.
„Tatí... já už to nevydržím“
Otec si rezignovaně povzdechne. V celém městě jsou jediné veřejné záchodky samozřejmě na drobné a on nemá v pěněžence žádný kovák. Zamíří ke stánku.
„Excuse me... Could you change...“ podává prodavačce bankovku. Odpovědí mu je nevraživý pohled a směsice chrochtavých zvuků, které identifikoval jako francouzštinu. Ke druhému stánku míří maminka. Ovšem ani důmyslná kombinace angličtiny, němčiny a posunštiny neslaví úspěch.
„Zatracený žabožrouti! To neumí anglicky!?“ kleje hlava rodiny.
„Cos‘ čekal... Jsme ve Francii, to je pod jejich úroveň“ přisadí si pubertální dcera „Navrhuji změnit startegii a vzít útokem místní McDonald – Tam snad budou záchody zadara“

fandom: ze života
poznámka: já nevím, jestli na mě má tak dobrý vliv zdejší společnost - nicméně během dne se dostavil další nápad na tohle téma, takže "mimo soutěž"...
To není možný! Takový nemehlo! Panebože, do čehos to duši dal!
Klid, zhluboka dýchat. Nádech - výdech...
Můžeme pokračovat.
„Takže znovu, prosím. Sešlápnout spojku. To je ten pedál vlevo. Sešlápneme ho levou nohou. Zařaďte si jedničku. To je k sobě a dopředu. Áno, tak je to správně. Držte spojku sešlápnutou a otočte klíčkem v zapalování. Výborně. Netúrujte ten motor, stačí jemně držet plyn. A teď pomalu pouštějte spojku…“
Auto vyrazilo vpřed jako splašená kobyla a narazilo do jiného stojícího o notný kus dál.
Vzápětí bylo lze viděti zoufalou instruktorku, kterak tluče hlavou do zdi, a uplakaného blonďáka, zkroušeně se ploužícího pryč.

Bezdomovec se opatrně rozhlédl. Zahrada vypadala stejně jako včera a předevčírem. Výborně! Ještě na něj nepřišli. Vybral si dobré obydlí. Otevřel si šperhákem dřevěnou chatku a vklouzl dovnitř. Zapálil svíčku, vysomrovanou Petru a otevřel si flašku rumu. To by v Charitě nemohl.
Pohoda byla rázem ta tam, když škvírou ve dveřích zahlédl policajty, prodírající se dírou v plotě, kterou se dostával na zahradu i on. Rychle popadl rum a vystřelil ven. U vrátek je ještě jedna díra, mazaně si ji včera zvětšil, co kdyby náhodou. Teď se hodila.
U vrátek seděl veliký černý pes a významně se na něj zubil.

Dalo to fušku, ale konečně se rozvedl se svou ženou. Byl do ní blázen a ona byla šťastná.
Rodiče s tím nesouhlasili. „Jsi hnusný sobec,“ řekla jí matka a otec jen přikývl. Už ji nechtěli vidět.
Nemusela ho dlouho přesvědčovat, že by se měli rychle vzít. Chtěla na svatební cestu na nějaké exotické místo. Snažil se jí to rozmluvit, po rozvodu mu toho moc nezbylo. Ale její štěstí bylo jeho štěstím. Co by pro ni neudělal. Vybral poslední úspory a vyrazili na svatební cestu do Thajska.
„Jsem tak šťastná,“ řekla mu ono ráno na pláži. Bylo dvacátého šestého prosince 2004.

fandom: ze života
Poznámka: neskutečný zadání - neskutečnej výsledek. Pořád ještě si myslím, že se mi to jen zdá. Oboje.
Zaplať inkaso, zaplať pojistku, dej opravit auto a to tak, aby pořádně jezdilo a moc to nestálo.
Zařiď dovolenou, zaplať dovolenou, vyzvedni auto ze servisu, dovez Jáju na balet, vyzvedni Pepíčka z družiny.
Zaplať konečně ten dluh v servisu. A dej mi nějaký peníze!
Vysvětli Jáje matiku, pomoz tomu klukovi vyrobit do školy ptačí budku.
Někdy mám pocit, že každý z úkolů od mé drahé polovičky mi vylézá z hlavy, roste nejprve jako stožár, pak jako věž. Co přijela tchýně, jsou ony věže hrůzné jako ty v Minas-Morgul. Tchýně začala taky komandovat.
Mám sto úkolů, sto věží. Jsem stověžatý tatíček.

fandom: život :)
Znala jsem ho odmalička.
Vyrůstali jsme kousek od sebe, vídali se každý den, smáli se na sebe, mávali si přes řeku a pouštěli po vodě lístky.
Jak dny míjely, stali jsme se nerozlučnou dvojicí u řeky. Já a on.
Bylo čím dál jasnější, že až přijde správný čas, sblížíme se ještě víc.
Vyrostli jsme, dospěli a celí rozechvělí čekali na ten krásný okamžik, kdy zavane náš vítr.
Jenže pak konečně zavanul a veškeré mé těšení a naděje vzaly za své. Foukal totiž jen ode mne k němu.
A když jste jednou větrosnubná dvoudomá rostlina, musí vát vítr vždycky od něj…

Tentokrát žádné jedy. A ani to není BJB, i když to tak možná vypdá, prostě si to řeklo o napsání.
S volně rostoucími mandloněmi jsem se poprvé setkala na Sicílii. V Agrigentu tvořily kolem starověkých chrámů celý hájek nízkých stromků s malými listy. Patří tam stejně neodmyslitelně jako proslulá čtveřice sloupů.
Bylo už září, ačkoliv panovalo vedro jako uprostřed léta, a pod stromy leželo množství plodů.
Mohla jsem si jich nasbírat tolik, kolik jsem pobrala. A potom rozbíjet skořápky kamenem a jíst.
Bohužel se předem nedalo poznat, že některé jsou hořké. To byla pěkná otrava.
Až později jsem zjistila, že právě chuť i vůně hořkých mandlí výrazně vylepšuje mnohé z vynikajících sicilských a jihoitalských zákusků, stejně jako místní mandlové likéry.

Vzkaz na dveřích:
Pane Žalud,
musíme si vyjasnit - jsem počestná žena, mám jen dvě ruce a jedny nervy. Tohle doopravdy přesáhlo všechny meze... Rozrhané spodní prádlo na lustru bych ještě přešla. Vím, že jste pořádal oslavu kolegům. Prázdných flašek se odevšad jen sypalo. Co mnou ale opravdu otřáslo, byl váš bratr Ivan, spící ve vaně a ožralý jako člen parlamentu. Když jsem ho vzbudila, zařval, ať ho ta stará krychle nechá být. Udeřila jsem ho košíkem, otočila se na obrtlíku a odešla. Jistě pochopíte, že si teď na pár dnů beru volno. A doufám, že o sobě budete přemýšlet.
Kadrnožková.