Cyberpunk 2077

Konečně, všechny kamery s podvženým streamem, strážný na obchůzce ... Má dobrých 15 minut.

Připojila se k elektronickému zámku a otevřela si. Hlavní terminál na ni už čekal. Připojila svůj cyberdeck a začala hledat.

Fráze "Secure Your Soul" se vyskytovala ve výrazně více osobních složkách, než cěkala ... měla za to, že tohle si mimo hlavouny Arasaky zaplatilo zatím jen pár lidí ... ale našla přes 200 záznamů ... Udělala kompletní zálohy všech nalezených složek. Tohle si bude muset přečíst až doma.

Koukla na seznam, ale neviděla tam nikde jméno Altiera Cunningham ... tak rychle ještě do hledání přihodila Soulkiller, stáhla výsledky a mazala pryč.

Procházela hacknuté kamery v hale a přemýšlela, jak se nepozorovaně dostat skrz. Na každém z konců se poflakovalo pár Maelstromáků a podél stěny létal bezpečnostní dron. Mohla by jim hacknout oční implantáty, nebo tak něco, ale nechtěla upozornit na to, že tu vůbec někdo je.

Soustředila se na dron. V jednom místě létal sotva patnáct centimetrů nad regálem s vybavením. Usmála se. Naťukala pár příkazů ...

Při dalším přeletu dron těsně zavadil o bednu. Třísknul sebou o zem, vrtule se rozletěly na všechny strany. Bedna spadla na něj a munice se rozsypala po hale.

Dle očekávání, všichni Maelstromáci naběhli k dronu ...

V doesn't have any piercings, which somehow bothers people more than her lack of cyberware. Okay, sure; Kiroshis and a cyberdeck; a couple of tech features and junk, but that's like wearing clothes, really. You can't not, if you actually want to function in society. 

Whenever someone asks, she shrugs and says why; you want to stick something in my face, and that shuts them up, mostly. Truth is, she likes it this way. Makes her feel real. 

Besides which, now Johnny's gone, she feels like the memory of him is seeping out of every orifice. Why make it easier?

Po více jak hodině hrabání se všemožném serverovém hardwaru od moderních po solidní muzeum, měla konečně všechno, co potřebovala.

Když už za sebou zaklapla dveře, jak jí naposledy v hlavě proletěl pohled na krásně uklizenou serverovnu, všrechny racky zavřené ... "No počkat ..." Rychle se připojila zpátky k zámku a znovu otevřela. 

Vyrazila rovnou k racku, kde začínala. Tenhle byl přece pootevřený ... vzala šperhák a otevřela mechanický zámek, který si tehda bez rozmyslu zacvakla.

Otočila se za sebe, kam asi hodila tu ponožku. Po chvíli mžourání v mizerném světle si posvítíla ... ale nikde nic. "Přece nemohla jen tak zmizet, nikdo tu nebyl ..."

A potom zámek cvaknul. "No konečne ..." pomyslela si. Za dveřmi na ni čekal hlavní sál serverovny. Několik řad racků plných serverů blikajících dost na to, že by nemusela rozsvěcet.

Přišla blíž a všimla si, že jeden z racků v první řadě je pootevřený. Nešel zavřít, protže na jeho rohu visela ... ponožka? "Co to ... ?!" Hodila ponožku za sebe a šla si detailně prohlédnout obsah racku.

Připojila se k pár serverům, postahovala všechno, co vypadalo užitečně, ale žádný z nich neměl po síti přístup na hlavní úložiště, tak rack zase zavřela a šla hledat o kus dál. Ještě tu čeká spousta práce ...

Prodírala se ventilační šachtou a nahlížela do místností. Po pár nezajímavých skladech všemožného bordelu se ocitla nad obrovským openspacem.

Pod ní se rozkládala místnost dobrých padesát na padesát, plná miniaturních kójí jen s terminálem a židlí. Každá z nich měla jen něco lehce nad metr.

"Tak takhle nějak vypadal klecový chov, když ještě existovaly slepice ..." uchechtla se v duchu. Tady by fakt dělat nemohla. Jak to ti lidi dělaj, že jim z toho nehrábne? Asi se sem jen choděj schovat před prací ... Ale to radši zdechnout, než tu shnít.

Konečně byla na druhém konci. Serverovna by měla být hned vedle.

"Že se vůbec obtěžuješ ptát ..." vyplázla na ni jazyk. "Klíče máš tady ... A když už jsem byla v tom, tak jsem ještě vyhrabala tohle ... a tohle ... a tohle ... předpokládám, že to bude součástí druhého úkolu ..."

"Slušný, z tý holky něco bude ..." pomyslela si, ale nedala na sobě nic znát.

"Třetího, ale pořadí je vlastně docela jedno. A když už je tak zbytečný, se ptát, tak je i zbytečný, abych ti k tomu zadání něco říkala, ne?" Vyplázla na ni jazyk zpátky. "Tak schválně, s čím přijdeš, než dopiju tenhle drink ..." Položila se do křesla a hodila si novy na stůl.

Amy se posbírala ze země a koukala jak vyvorná myš.

"No trvalo ti, si všimnout ..." uchechtla se.

Položila na stůl starý laptop. "Je připojenej k místní síti. Zbejvá mu tak 5 minut baterky. Budem dělat, že k němu nemůžeš za těch 5 minut fyzicky ... Chci ty přístupové klíče k vozovému parku firmy ... Já si zatím skočím na bar." zvedla se od stolu a vyrazila o patro dolů.

Po chvíli se vrátila s drinkem v ruce. "Bleh, prej není kafe ... Tak to budeš mít trošku těžší, musíme to stihnout komplet, než se vožeru." Vyplázla na ni jazyk. "Co ty klíče, máme?"

Do Short Circuit dorazila jen pár minut před osmou. V druhém patře už ode dveří viděla zelené vlasy.

Přišla k Amy zezadu a nakoukla přes rameno, co dělá. "Zajímavý ..." pomyslela si. Už pěkně dlouho neviděla někoho, kdo by vůbec věděl, že se někdy dělaly papírový knížky, natož aby nějakou četl.

Chvíli jí koukala přes rameno. Nevypadalo to že by si jí všimla, tak si potichoučku sedla přímo naproti ní a čekala.

Na hodinkách bliklo 20:00. "Tak máme celou, začnem?" Ušklíbla se.

Amy sebou leknutím trhla a s hlasitou ránou se zřítila i s židlí dozadu.

Natáhla se přes stůl: "Žiješ?"

"Tohle je Amy, seznamte se" pokynul rukou k drobné slečně. Zelené vlasy s podholem, černé hadry pobité drukama, ale výraz vyděšěného koťátka.

"V, těší mě." Podala jí ruku.

"Říkal jsem si, že když máš zvláštní schopnst udržet na živu i úplný jelita, nechtěla bys dělat předvýběr nováčků?"

"A tohle je první z nich, předpokládám ..."

"Jo. A fakt ještě nikde nebyla ani s jinou partou. Ale prej je to docela slibná netrunnerka."

"Hm, tak uvidíme. V pondělí v osm večer v druhém patře Short Circuit. Něco si na tebe nachystám. A ve středu odpoledne se potkáme na střelnici. Šetřit tě nebudu."