DMD č. 23. pro 23. 4. 2022. Téma: Denní chléb

"...chléb náš vezdejší dej nám dnes," zaslechl Jaroslav Vraspírova slova. Zatrnulo v něm. Znal Vraspíra a věděl, že se racionálně chová pouze, když jde do tuhého. Modlit se ho ještě nikdy neslyšel. Po zádech mu přešel mráz.
V tunelu vládl klid. Neobjevovaly se žádné halucinace, ani záblesky. Vraspír se přesto modlil. Korunku k Božímu milosrdenství. To v Jaroslavovi vzbuzovalo jisté obavy.

Vyděsil si Jaroslava, vyslal Daniel von Drak myšlenku k Vraspírovi.
Mám se omluvit?! odpověděděl stejným způsobem Vraspír. Jeho myšlenka měla samolibý podtón.
Daniel si povzdechl. Víš, že děsit druhé není tvůj denní chléb? řekl Vraspírovi.
Ten se rozesmál. Nahlas.

Kim je na svůj věk menší, než děti bývají a jeho černé oči se na svět dívají s vážností a tichou výčitkou. Do školy chodí moc rád, každý den tam dostane kousek chleba a trochu sójového mléka. Tenhle poklad pak s rozkoší rozpouští v ústech. Dobře ví, že je vědecky prokázáno, že dvě jídla denně jsou životu prospěšnější než tři, která tělo zanáší zbytečným trávením, ale vždycky když zavře oči, představuje si maminku, jak mu vaří k večeři rýži s kouskem masa, který vyměnila na černém trhu za svoje sváteční šaty. Kim se zatřásl. Maso i maminku tehdy viděl naposledy.

„Pevensová!“ Hlas slečny Brownfieldové zazněl jako polnice. „Co jsem teď říkala?“
Lucinka poplašeně vzhlédla. Během nudné, úmorné hodiny se na chvilku přenesla zpět do Narnie, za fauny, dryádami, všemi zvířaty…
Učitelka ji chvíli hlasitě hubovala a pak jí uložila za trest esej.
Holky v lavici za Lucinkou si něco posměšně šeptaly. Tyhle dvě se do ní pořád navážely.
A takhle to chodilo každý den. Z narnijské královny, milované a vážené, zase obyčejnou holkou, co musí poslouchat a psát úkoly. Všem připadá divná, vlastně si s ostatními ani nerozumí.
Ještěže je tu Zuzana. Rozumná, laskavá Zuzana.
Snad se po vyučování potkají.

"Tak co máš?" vyzvídal Draco, když se na konci dne setkal s Harrym v kanceláři.
"Forenzní tým objevil na místě činu vlasy, které nepatří oběti."
"Hm... Bezva. A?"
"A já mám tohle! Někdo ho vypije a známe obličej vraha!" Harry vylovil z kapsy lahvičku a Draco neomylně poznal Mnoholičný lektvar.
"Je od Snapea," pokračoval Harry s triumfálním úsměvem. "Může si klidně žít v mudlovském světě a zabývat se drahým vínem jak chce, ale svoje zásoby lektvarů pořád doplňuje."
Draco uznale pokýval hlavou. "Dobrý! Jestli se z toho stane náš denní chleba, nezbývá než doufat, že všichni pachatelé začnou hromadně plešatět."

Každý večer je stejný. Jana vyprovodí posledního hosta, zamkne dveře a nastoupí na druhou směnu. Je potřeba vyvětrat, utřít stoly a lavice, zamést, nejlépe i vytřít, zahnat Péťu do postele, zjistit, co se snědlo a vypilo, a to pak buď donést ze sklepa, nebo připsat k dalším věcem, které musí koupit, dovařit polévku a guláš na zítra, zavřít okna, uklidit v kuchyni, spočítat tržbu a peníze zamknout, k smrti se leknout Péti, který nemůže usnout, a tak si přišel pro pohádku, konečně ho uspat, sníst krajíček chleba k večeři, pohladit prstýnek a popřát Markovi klidné moře a padnout do postele.

Daisy nahlédla do papírů v kartě. Mračila se.
„Tati, tohle se mi nelíbí. Vysoký cholesterol, zvýšené jaterní enzymy, přetrvávající hypertenze a sono potvrdilo stenózu krčních i koronárních tepen.“
Harry se na židli pohodlně opřel.
„Dudley, popiš mi svůj obvyklý jídelníček.“
„Ráno mívám volský oka s párkem, potom pár slaninových sendvičů, k obědu steak s hranolkama, McFlurry a Snickersku, ve čtyři si dávám brownies nebo tiramisu, k večeři objednáváme pizzu.“
„Nějaká zelenina?“
„K tomu steaku dávají coleslaw.“
„Výborně,“ ušklíbl se Harry. „Pokračuj v tom ještě tak pět let a tvoje zdravotní potíže zmizí.“
„To jako vážně?“
„Jistě. Mrtvoly už nic netrápí.“

“Loki?” (překvapeně)
“Loki!!” (naštvaně)
“LOKI!!!!!” (vztekle)
Tohle slyším dnes a denně; stačí abych v Asgardu vystrčil nos a už se na mě sesypou. Ztracený náramek? Samozřejmě, moje vina. Jistá brož ožila a utekla majitelce? Lokiho kouzlo. Někomu se proměnilo rodinné stříbro v listí a větve? Loki, Loki, Loki!
Jakási dáma mi zastoupí cestu na tržišti. Prý tuhle měla ještě před chvílí maliny.
Roztáhnu ruce. “Tak mě prohledejte."
Dáma s malinami - vlastně bez malin - mi sáhne do kapsy kabátu. V ten moment ji pokouše brož.
Cestou zpátky do paláce polykám maliny a drbu brož za ušima. Asi si ji už nechám.

V nebi nastalo další krásné ráno. Anděl Theofil, vymydlený, pečlivě učesaný a v čisté noční košili, pardon, v čisté denní říze, šel do kuchyně, aby si jako každý den naplnil uzlík.
"Zdrávas, Maria!"
"I ty buď zdráv, Theofile. Jdeš si pro chléb?"
"Ano."
"Petroneli, buď tak hodný, pomoz Theofilovi."
Panna Marie měla ruce po lokty v koblihovém těstě.
Andělé otevřeli velkou truhlu. Kromě celých pecnů obsahovala i skrojky, krajíčky i docela malé patičky. Některé tvrdé jak kamení.
"A kam dneska letíš nejdřív?" ptal se Petronel, když pomáhal plnit plátěný uzlík.
Theofil vybral jeden nijaký skrojek.
"Dnes nejdřív k otci Školastikovi."

Slýcháme to denně.
Od řidičů IAD:
„Já vás neviděl.“
„Já jsem myslel, že jste ještě daleko.“
„Tak jsem to nestihnul no.“
„Ty jo, když vy jste snad vůbec nebrzdil!“
„Á, tramvaják zase brzdil zvonkem, co?“
Od chodců:
„A kudy to mám jako vzít? Chodník je rozkopanej!“
„Tady je přechod, jseš slepej?“
„Přece tu nebudu stát, než padne zelená.“
„Já znám svoje práva!“
„Aby ses neposral…“
Od cestujících:
„Takhle ten vlak nestihnu! To nemůže zrychlit?“
„Ciwe, ten jede, jak kdyby nás ukrad!“
„Máte vzadu bezdomovce!“
„To tady jako stojíme kvůli nějakýmu houmlesákovi?“
„Napíšu na vás stížnost!“
V Praze je prostě blaze.

Inu, je to pravda. Gwen přivykala jen těžko, zatímco kluci měli světelné roky náskok. Naštěstí jí Síla krapet pomáhala. Ale stejně. Frontové boje, hluk a jiné aspekty konfliktů mezi humanoidy, kousky droidů poletujících okolo a kolem, všeobecný chaos a absolventi Republikové akademie, kteří se (si děláš srandu?! Ta drzost!) pokoušeli dávat rozkazy jejím vojákům, vše to bylo... tvrdé. A hořké. Zatímco kluci proplouvali válkou jak ryby vodou, nerfi trávou, kraytští draci pískem a mustafarská lávová blecha lávou.
"Sme zvyklí, je to naše práce," pokrčil rameny Mimas.
"Denní chleba," dodal Mossi a cpal se nuním stehnem.
"Časem ti to ani nepřijde."