Seržant a pouštní růže

V Železném hradu svítá. Stín, plížící se chodbou, vyhodnotil, že nejvhodnější čas je, když jeho nepřítel ještě spí.
„Tvá spotřeba kořeněného čaje, pane de Saint, začíná nabýval závratných výšin. Je nutné, abys tuto svou závislost omezil,“ pronese vážně templářský velmistr.
„Jo! Kdo to má furt vařit?“ stěžuje si kuchař.
„Já vám dám závislost,“ zabručí Henry de Saint a z pečlivě uzavřené nádoby na polici v kuchyni šikovně vypreparuje dlouhý hnědý předmět. „Když říkám, že ráno potřebuju masalu, tak prostě potřebuju masalu!“
KŘUP.
„PRSK!“
„AU!“
Past sklapla. Kocour Šedivák, nastražený kuchařem, s uspokojením zatíná drápy do holých nohou své ubohé oběti.

Říkají jí, že by měla méně snít. Ona ale nesní. Jen se jí v mysli zjevují slova. Občas se vylijí jako voda z přeplněné studny, a ona pak ten příběh musí někomu vyprávět.
Jednoho dne na tržišti se to zase stane. Pozvedne zvoneček a lidé, co znají Akkonskou vypravěčku, se shluknou kolem ní.
S pohledem upřeným do nebe a nepřítomnýma očima začne zpívat.
„Ten příběh chci vám vyprávět, co včera stal se nám, ať ví to celý širý svět, že přišel Šejtán sám…“
Zamyšlený postarší johanita, procházející kolem, strne.
Zná to slovo.
A zná i člověka, ke kterému se váže.

Příběh starý, jako svět sám. Archetypy, vyprávěné novými hlasy.
Dívka v nesnázích, rytíř na bílém koni. Ve skutečnosti prošedivělý a pěkně protivný. (Kromě toho, že to jsou oba.)
Poutník a cesta. Strastiplná, bolestná. Nebezpečí, které musí hlavní hrdina překonat, aby získal ruku své milované.
(Kromě toho, že on ji nemiluje.)
Něžné pohlazení, poslední pohled do různobarevných očí.
(Kromě toho, že on ji nevidí.)
Jejich cesty se rozdělují. Myslí na něj, pláče pro něj, touží po něm. Napíše mu dopis.
(Kromě toho, že on ho nepochopí.)
Jednou se znovu sejdou.
(Kromě toho, že ona bude umírat.)
Zbytek je historie.
(Nebo ne?)

S neotevřeným listem se vrátil ještě jeden dopis. Nalezený v kamenném džbánu v kuchyni, v dočista opuštěném domě.
Četla ho se směsicí pocitů. Žalobný smutek nad nespravedlností světa. Slzy. Překvapení. Snad i trocha vzteku.
Její otec, milý a milovaný. Muž, který ji vychoval. Cizinec.
Šperk slov, který jí daroval v tom písmu, zářil modrým inkoustem. Jako nový život, který ji čekal, pokud… pokud najde toho, kdo ji ve skutečnosti zplodil.
A ona tušila, kde hledat.
Ve světě, sevřeném řádem a pravidly.
V šedivém kamenném příbytku, jen nepatrně jiskřícím stopami života.
V jedné z duší modlících se stínů.
V Železném hradu.

Schází se u večeře. Po modlitbě Amir vypráví, co všechno během svých cest zažil. Děti mu naslouchají s pootevřenými ústy. Nikdy ještě neopustily Akkon, a tak je pro ně všechno nové.

„A u řeky Jordán se její prameny vlévají do Galilejského jezera u města Kafarnaum," poučuje je. "Někdy vás tam vezmu. A také k vodopádu u pramene Ayyun. Není to daleko odsud."

Fahimah se usměje. Spojí ruce v stříšku, špičky prstů se dotknou. Je jich tolik, co má dětí. Dlaně jsou soutok. Když se rozevřou, vyvěrá z nich láska.

Nakonec se kalná voda vždy pročistí, a všechny řeky odplynou domů.

„Tak co? Líbí se vám některý?“
Červené víno ve sklenici tiše zašumí. Jako kdyby se smálo. Voní, chutná, nejlepší rýnské.
„Nevím jistě.“
Všichni chlapci jsou z dobrých rodů. Bohatí, urození, pyšně se tvářící už jako nedospělí. Ale ani jeden nemá ten závan věčnosti. Nevyhnutelnost. Osudovost.
Pak kněz postrčí dopředu toho divného.
Sklopené oči. Cukající se víčka. Modřina na tváři.
Obraz v pozadí, rodina. Bolí to, ale všichni by si oddechli… tak snad?
Místností se rozvoní rozlitá krev. Kapka vína zazáří jako sklo. Poranil se.
"Tak toho. A ještě vyberte dva."
Odchází. Budou z nich templářští novicové.
Dva mrtví a chiméra.

„Démon, zplozenec Satanův! Pekelník!“
„Ďáblovo oko! Vypíchneme mu ho!“
Přiletí první kámen, pak další.
„Nechte ho na pokoji!“ uslyší najednou křik.
„Proč?“ prskne jeden z kluků. „Je to zrůda!“
„Řeknu to tatínkovi!“
„A kdo je tvůj tatínek?“
„Strážník! Zavře vás do vězení!“
Možná jen tak hloupě žvaní, ale proč to riskovat? Raději mizí.
Pomáhá mu vstát. Teče mu krev.
„Ty se nebojíš?“ zabručí.
„Ne. Jak se jmenuješ?“
„Lambert.“
„Já jsem Annemarie,“ usměje se na něj. „A tvoje oči se mi líbí.“
Je to poprvé a nadlouho naposledy, co něco takového slyší.
Ale další rány už vždycky bolí o poznání méně.

Tentokrát utekli povinnostem spolu, Hakím a Ines. Maminka je poslala do kuchyně, oni se prosmykli oknem a už běží ulicí. Smějí se až se zalykají, zakopávají o vlastní nohy. Zastavují se, když se před nimi objeví vysoká kamenná zeď a v ní malá dvířka.
Podívají se na sebe. Stačí jim jediné mrknutí. Dobrodružství jim rozzáří oči jako hvězdičky.
Pohltí je tma, jsou v malé komůrce.
Nahmatají vzájemně ruku toho druhého.
Šelest. Kroky. Chraplavé vydechnutí. Zachichotání.
"Mám ráda, když lidé křičí..."
Zaječí a utíkají.
Stará nemocná žebračka se pousměje. Snad už se nevrátí.
Lepra je zlá, a děti by neměly umírat.

Nahota, křehká k prasknutí. Napjatá struna, holá a citlivá na dotek. Snadno se rozezní.
Nejsou to tóny hudební, ani vícehlasá melodie, příjemná na poslech. Jen nespočet úderů do bubnu lidského těla. Každá taková rána je bolest.
Obléci se pomalu. Nic jiného nezbývá.
Těžce se zvednout, přitisknout dlaň k boku. Stáhnout košili přes obě zápěstí. Uvázat tmavý šátek. Zakrýt jizvy v očích chladnou, pečlivě nacvičenou mázdrou lhostejnosti.
Naposledy zbývají jen bosé nohy.
Vysoké boty dávají řád. Ukryjí nejistotu do pevného kroku jezdce. S každým dotekem kůže se zemí se něco v základu otřese.
Když je nazuje, už není člověk. Jen templář.

V krásném městě Akkon existuje jedno specifické místo, kde se s železnou pravidelností odehrávají prapodivné věci. Když se setmí až do hluboké temné modři, začne tam objevovat šedivý stín. Pokud bloudící udělá chybu a připlete se mu do cesty, se zlou se potáže. Někdy se vrací s ranami a šrámy, které ještě den předtím neměl. Otřesený, vyděšený. Ve snech se mu pak ještě mnoho následujících dní zjevuje žluté nemrkající oko pekelného démona.

***

Tím místem je kuchyně v templářské komendě v Železném hradu, a viníkem je jednooký kocour Šedivák, o kterého templářští novicové, plížící se pro půlnoční zásobu chalvy, pokaždé zakopnou.