V otroctví i ve svobodě (vlastní fandom)

Krabička je z hladkého ořechu.
Dřevo pochází ze sadů de Villiers, u našeho sídla.
Je vystlaná červeným brokátem. A na něm leží... kamenné srdce.
Vločkový obsidián.
V obličeji se mu nehne jediný sval. Její slzy jsou nekonečné. Proč nemůže ten zázrak sblížení trvat déle?
Přichází ale další. Phoebe přežije dobytí Akkonu, i když jí kvůli jeho daru, pro který se vracela, ujela loď. Přežije i svou smrt, z rukou vlastní matky. Jeho najde zraněného ve sklepení Černého hradu a s pomocí muslimského lékaře se jí ho podaří zachránit.
Svítá. Noc končí. Teď potřebují ještě jeden zázrak.
Doplout bezpečně na Kypr.

Říkají jí, že by měla méně snít. Ona ale nesní. Jen se jí v mysli zjevují slova. Občas se vylijí jako voda z přeplněné studny, a ona pak ten příběh musí někomu vyprávět.
Jednoho dne na tržišti se to zase stane. Pozvedne zvoneček a lidé, co znají Akkonskou vypravěčku, se shluknou kolem ní.
S pohledem upřeným do nebe a nepřítomnýma očima začne zpívat.
„Ten příběh chci vám vyprávět, co včera stal se nám, ať ví to celý širý svět, že přišel Šejtán sám…“
Zamyšlený postarší johanita, procházející kolem, strne.
Zná to slovo.
A zná i člověka, ke kterému se váže.

„Disco, discit. Překládej,“ pronese vážně postarší muž.
„Učit se? Tedy, učím se, učíš se.“
„A ještě? Další význam?“
„Nevím,“ pokrčí bezradně rameny mladá řecká dívka. Zvoneček truchlivě cinkne.
„Slyšet, poslouchat. Zapamatuješ si to snadno. Když nasloucháš, zároveň se učíš.“
Tančíš mezi slovy, jako když pták krouží nad horským převisem, myslí si ona. Je to krásné.
Učení dává lidem křídla, myslí si on. Latina, řeč svatých, je tanec mysli. Věnuj mi ho.
Ani jeden své myšlenky nevysloví nahlas, ale jejich duše se v tu chvíli skoro dotýkají.
A za okny johanitské komendy, daleko nad všemi horami a jezery, se zrodí fénix.