Krev úmluvy (originální)

Ofélie toho nikdy moc nenamluvila.

Rytíři u dvora nejsou pro konverzaci. Někteří se urputně snažili, ale Ofélie za sebe raději nechala mluvit dýku a rapír. Rty a ruce. Svým způsobem bylo vyhoštění ze Dvora Tří sluncí úlevou - už se nemusela s nikým bavit.

Staletí strávila jako strážce lesů a nepromluvila jediné slovo.

Nic neřekla, ani když našla mladého elfa, jak se snaží vyhloubit hrob. Tiše ho sledovala zpoza vrby, dokud neomdlel vyčerpáním. A pak ho odtáhla stranou, rozdělala oheň a beze slov do rána čekala, než se probudí.

Probudil se vyděšený, ale neutekl.

A Ofélie poprvé zvolila slova místo zbraní.

“Proč záleží, jak si masíruju ruce?”

Jerome chvíli sleduje, jak Viktor špulí rty a mračí se. Sedí na polštáři, svírá v náručí velkého plyšového psa s několika záplatami a tváří se, jako by ho Jerome požádali, ať strčí ruku do pekelné výhně.

“Jde o to, aby ses soustředil na to, co děláš,” řeknou s povzdechem.

Viktor nedůvěřivě mhouří oči.

“Aby tě to opravdu uklidnilo, je potřeba, abys vnímal každý pohyb. Každé zatlačení a zmáčknutí. Když si budeš jen tak mačkat ruce, bude to k ničemu. Ale to ty moc dobře víš, viď?”

Dle jeho nafouknutých tváří Jerome usoudí, že ano.