V jednom domě

Růžička sledovala Esmeraldu se znepokojením. Jistě, za ten více než rok se Esmeralda stala velice oblíbenou. Milá a přátelská k ostatním slečnám, vybrané chování k zákazníkům. Zvláště jeden si ji velice oblíbil a často ji navštěvoval. Pan Manu.
Nebylo možné si nevšimnout, že i přes profesionální chování Esmeraldě při pohledu na něj jihnou oči a v jejím úsměvu bylo něco navíc. Na žádného jiného zákazníka se tak nedívala.
Je na nejlepší cestě se do něho zamilovat, obávala se Růžička. Ať sebezajímavější, je to pořád jen zákazník a je nutné si držet odstup.
Bude si s ní muset promluvit, aby vystřízlivěla.

„Růžičko, chtěla bych si s tebou o něčem popovídat.“
„Jistě. O co jde?“
„Před rokem mě sem otec prodal a...“
„Nelíbí se ti u nás? Madam přece není zlá, no a na práci už sis snad zvykla?“
„No právě. Práce. Madam chce, abych používala, jak to říct, takovou masážní techniku.“
„Vím asi, co myslíš. Taky se mi nelíbí, ale zákazníci víc platí. A za tebou prý chodí pan Manu?“
„Ano. A právě on tohle vyžaduje.“
„Tak mu vyjdi vstříc, ten platí opravdu dobře.“
„Asi to budu muset překousnout.“
„Nic jiného ti nezbyde. Je třeba splácet dluhy, které u Madam máme.“

Stála v krásně vybaveném pokoji a mlčky sledovala, jak si ji Madam prohlíží. Byla to žena středního věku, ještě stále krásná.
“Beru ji,” pronesla konečně Madam, “nevypadá špatně a hloupá taky není.”
Otec se smutně uklonil a vzal si váček s penězi.
Dívala se za ním, jak odchází, a srdce se jí sevřelo. Už ho nikdy neuvidí.
“Všemu tě tady naučíme. Myslím, že o tebe bude mezi pány velký zájem,” usmála se na ni Madam. “Budeš bydlet s Růžičkou.”
Mlčky přikývla a pohnula se. V mysli jí vytanula poslední slova jedné ze slok jakési předlouhé básně. Zanechte naděje, kdo vstupujete.