Poezim č. 7 pro 18. 11. 2026. Téma: Sestina
Úkol číslo sedm (tematicky podle počtu slok)
Věříme, že jste se pustili do básnění s takovou vervou, že už vás sonet ani gazel nerozhodí, a my se tudíž můžeme těšit na vaši sestinu 😊
Tato literární forma pochází z provensálských trubadúrských písní, užívá se zejména v lyrické poezii, skládá se ze šesti slok a posledního tříveršového envoi (shrnutí, dovětku). Celkem tedy bude mít sedm slok – z toho prvních šest slok bude mít šest veršů a poslední, sedmá sloka bude mít poloviční počet veršů, tedy tři.
A teď se dostáváme k vypečené části: Rýmové schéma je založeno na opakování koncových slov – ve snadnější verzi abcdef fabcde efabcd defabc cdefab bcdefa plus závěrečné trojverší. Klasická forma sestiny, která je považována za vytříbenější ovšem vypadá takto: abcdef faebdc cfdabe ecbfad deacfb bdfeca a k závěrečné trojverší.
Rým v sestině je proto vždy rým absolutní, mezi jednotlivými slokami rýmujete prostřednictvím identických slov.
A ano, cílem je, aby báseň stále dávala smysl.
Potěšme Járu Cimrmana záplavou absolutních rýmů! Vzhledem k náročnosti a délce tohoto druhu básně máte na tento úkol čas do příští středy 25. 11.
Jde vám z toho hlava kolem? Stýská se vám po haiku?
Určitě vám pomůže praktická ukázka:
Jaroslav Vrchlický
Sestina v srpnu
Pod starými a košatými stromy
na vlhké, husté, nesšlapané trávě
sám ležím v dumě, skrze větve v dáli
zřím do kraje, jenž v stříbrné spí mlze
tím unavený nekonečným žárem
jak dlouhým bděním unavené oko.
A slunce velké, Kyklopovo oko,
se zadívalo pevně mezi stromy,
zem, vodu, vzduch opíjíc dusným žárem,
a sotva brouk se pohne zvuče v trávě
a pouze jako stěnu v modré mlze
stát vidím lesy na obzoru v dáli.
Mdlý, znaven ležím, netoužím víc v dáli,
do srdce vlastní obrácené oko
svět jiný stopuje tam v slzí mlze;
jak jezero je duše mezi stromy,
jež opuštěné dumá v sítí, v trávě,
jen vášně zanícené těžkým žárem.
Klas trávy, stromů vrch se nehne žárem,
ni mráček sivý nezjeví se v dáli,
je dusné ticho – v písku, sítí, trávě.
Ku spánku rádo by se přimklo oko,
však brání mu v tom velké, staré stromy,
jež korunou se zdají ztápět v mlze.
Zda v této tajemné a šeré mlze,
jež zdá se chvět a blýskat mocným žárem,
vám nová míza stoupá k srdci, stromy?
Zda života ruch rozlívá se v dáli?
Zda v účasti se dívá jakés oko
na vření vln a motýla let v trávě?
Ó, chtěl bych zhasnout jak světluška v trávě!
Ó, chtěl bych zmizet jako holub v mlze!
Chtěl na jediné bych se změnit oko
a stíhat nezmýlený zimou, žárem
ves život v blízku, hloubi, výši, dáli,
čím žijí skály, květy, býlí, stromy!
Ó, staré stromy, jak tu ležím v trávě,
sem neste z dáli bouř, jež dřímá v mlze,
taj pronikne snad oko blesků žárem!
- ze sbírky Hudba v duši