Poušť (vlastní fandom)

Seděla sama vzadu na voze, který se kodrcal Pouští. Nudila se.
„Mladá dámo!“ Starý roztřesený hlas.
„Ano?“ Dívala se na nejstaršího člověka, kterého poznala. Neformálního vůdce karavany. Všichni si vážili jeho moudrosti. Se supěním šel vedle vozu.
„Vytáhni mě nahoru!“ Přikázal jí. Azíza ho vzala za ruku a pomohla mu posadit se vedle.
Chvíle ticha.
„Jsi nešťastná.“
„Nejsem…“
„To nebyla otázka. V příští oáze, mám přítele. Je to hrnčíř ze staré školy. Pokusím se ho přesvědčit, aby tě přijal jako učednici.“
„Ale já ne…“ nedořekla to, neboť stařík sklouzl z vozu a vydal se k jiné části pomalu putující karavany.

Azíze dny splývali v jednu velkou šedou nudu. Po opuštění vesnice se dostala, k velké karavaně, která křižovala Pouští. Ona sama měla za úkol v každé oáze postavit stánek, vystavit zboží a usmívat se na procházející mladíky.
V karavaně si jí nevšímali. Nezapadla mezi na zisk hledící obchodníky. Chtěla se bavit, utrácet, užívat si života, ne shromažďovat peníze. Také věděla, že ji nikde nepřijmou. Lidé Pouště se stranili cizinců. Ano, karavana byla užitečná. Přijela, přivezla zboží a, co je hlavní, zase odjela. I Azíza musela pokaždé odejít.
Připadalo jí, že vlastní přání, jsou v jejím životě odsunuté na vedlejší kolej.

Schránka se stala vězením. Nemohla chodit, jen nabrat hrst písku se stalo skoro nemožné. Pak přišel on. Mladík, kterého z nějakého prchavého důvodu neutopila. Byl každým kouskem obyčejný… Přesto se vymykal. Někoho jí připomínal, měl ty nejhnědší oči, které kdy viděla.
Mluvil s ní, jako rovný s rovnou. Beze strachu, bez úcty a bez pohrdání. Vyprávěla mu svůj příběh, dovolila nabrat vodu a zabít kůzle. Slíbila mu, že zase bude bohyní pro lidi.
A co jí dal na oplátku. Nepatrnou naději, že ji zbaví řetězů a zámků, že bude mít lepší život. Byl jejím ochránce, veleknězem. Činilo jí to šťastnou.

Její hlas se mu zarýval do uší. Dřel jako zrnka písku.
„Pomůžu ti!“ Nabídla zčistajasna.
„Víš o něčem, co ještě nikdy nedostal?“ zeptal se Ráif.
Skřípavý zvuk, který byl smíchem.
„Chceš splnit jeho přání, nebo…“
„Nebo!“
Pohlédl bohyni do očí a věděl, že porozuměla. Chtěl ho zabít. Stisknout krk a zaposlouchat se do chrčení umírajícího, které bude následovat uklidňující křupnutí.
Hádek na jeho hrudy zasyčel.
„Nemůžu to udělat. Zničil bych domov.“
„Právě s tím ti mohu pomoct, ale prvně musíš udělat něco pro mě!“
„Co?“ vyhrkl.
„Sehnat mě nové tělo.“
Svědomí ho nezadrželo ani na jeden úder srdce.
„Udělám to!“

Už příliš dlouho nemluvila s člověkem. Většina přišla lovit, zbytek zabrat oázu. Jejich kosti spolkla Poušť. Slova se třela o patro. Tělo se s každým nádechem rozpadalo. Nezbývalo mnoho času.
Stejně s tím mladíkem mluvila. Nemohla ani doufat, že by jí daroval schránku. Mohla obývat jen těla žen. Řekla mu to. Vyprávěla svůj příběh a on jí na oplátku řekl svůj.
„Připomínáš mně jednoho mladíka. Už nevím, jestli jsem ho znala já, nebo dívka, které bylo tělo. Nepamatuji se, proč jsme se tak zvláště třeli, ale vím, že mě s ním bylo dobře.“
Rozesmál se. Byla mu za to vděčná.

Ráif dál cestoval Pouští. S velbloudem a malým hádkem, který s ním zůstával od setkání s Fárisem. Šel a docházela mu voda. Oáza, která zde měla být, se stala vyschlou dírou v zemi.
Šetřil vodou, jenže další pramen byl dál, než zvládne dojít. Byl stále vyčerpanější a odevzdanější.
S beznadějí se objevila záchrana. Oáza. Stádo pouštních koz. Sáhl by po oštěpu, kdyby měl dost sil.
Silný pramen. Prvně se zhluboka napil a opláchl si obličej, pak se rozhlédl. Kousek od něj ležela mrtvá stařena. V puse písek. Chtěl se podívat, jestli u sebe nemá něco užitečného.
Polkla.
„Já nejsem mrtvá!“

Kobra potichounku syčela. Hlavu vzhůru a čekala, až na ní přijde řada. Fáris sousto pečlivě rozdělil napůl a kus sušeného masa dal hadovi. Ráif se bál a zároveň byl fascinovaný tím, co vidí. Kolem se plazily desítky hadů.
„Fárisi?“
Muž na něj upřel pohled. Skoro, jako když had sleduje kořist.
„Ano?“
„Jsi ten slavný hadí poustevník?“ Ráif bez přemýšlení hodil kus masa malé pouštní zmiji.
Kývnutí. „Změní to něco?“ Syčení.
„Ne.“
Jak se den krátil a teplota klesala, tak hemžení hadů pomalu ustávalo. Ráifovi se zavíraly oči. Usnul, ani si nevšiml, že se mu malá pouštní zmije stočila na hrudi.

Muž klečel na Poušti. Ráif k němu ze zvědavosti přišel.
„Co chcete?“
„Zaujalo mě, co děláte.“
Před mužem ležela mrtvolka hada.
„Pohřbívám přítele.“
To Ráifa překvapilo. Nedal to na sobě znát.
„Co se mu stalo?“
„Potkal škorpiona a klepeta vyhrála nad zuby. Zákon Pouště, s kterým nic nesvedu.“
To co pak Ráif udělal, nikdy nebyl schopen vysvětlit. Otevřel lahev s vodou a lehce pokropil mrtvého hada. Výraz úcty.
„Nestává se často, abych potkal člověka, který má úctu k hadům. Jmenuji se Fáris.“
„Ráif. Rád tě poznávám Fárisi.“
„Je to dlouho, co někdo vyslovil mé jméno. Nedáš si kus koniny?“
„Rád.“

Džalíla putovala bez cíle. Občas se zastavila a nakrmila se pískem, a protože to byla bohyně, nechávala za sebou v Poušti otisk. Malé zurčící pramínky, které za chvíli zase vyschly. K nim chodily pít divoké pouštní kozy. V jejích stopách se tvořilo čím dál tím větší stádo, od kterého sama bohyně odháněla šelmy i lidské lovce.
Pak jednou její schránka už nemohla dál. Byla už příliš stará. Tak si lehla do stínu velké duny, najedla se písku a vytvořila oázu. Největší kozel jí položil hlavu do klína.
Jen ležela, pozorovala ubíhající dny. Čekala, až se schránka rozpadne a ona zmizí.

Den. Vedro.
Poustevníka s hady pronásledovala banda otrhaných banditů. Byli zoufalí. Odměna, kterou měl na své hlavě, by jim zajistila vodu a jídlo na několik let.
Bylo jich dvanáct. Dvanáct na samotného poutníka. Pokoušel se utéct, jenže byl unavený. Dostihli ho na vrcholu duny.
Bandité ho opatrně obstoupili s obnaženými zbraněmi.
„Co chcete?“ zeptal se, ale bylo mu to jasné.
„Tvoji hlavu!“ Jejich vůdce seděl na podvyživeném koni.
„Varuji vás!“
Bandité se rozeběhli a poustevník zasyčel. Písky se pohnuly. Z Pouště začali vylézat jedovatí hadi. Křik, bolestivé ržání, sténání, syčení. Poustevník se nehýbal a po deseti minutách začal porcovat koně.