Top Gear

Někdo říká, že se nenarodil, ale vypučel v lese, mezi květy sasanek.
Někdo říká, že ho smontovali v továrně na výrobu toaletního papíru.
Někdo říká, že plány na jeho sestrojení byly nalezeny v egyptském sargofágu.
Někdo říká, že se živí jenom vyhořelými sirkami.
Někdo říká, že jako dítě urazil Merlina a ten ho za trest zbavil řeči.
Někdo říká, že se přidal k Top Gearu jen proto, že si rád překresluje do bločku vzory Mayových košil.
Někdo říká, že řídí tak rychle, protože trpí fobií ze zadních kol a chce jim ujet.
My víme jen to, že se jmenuje Stig!

V kanceláři panovala nálada pod psa. A i ten příslovečný pes by možná vyhledal jinou místnost než tu, ve které zkroušeně seděli členové týmu Top Gear.
„Já bych do toho praštil,“ řekl Richard a udeřil do stolu. „Zrovna když už jsem si zvyknul, že jste takovej povedenej páreček.“
„To mi povídej,“ přidal se James. „Už jsem toho Orangutana začínal mít fakt rád.“
„A mně přestávalo vadit, že v jednom kuse umírám,“ posteskl si Jeremy.
„Ale no tak, kluci, hlavu vzhůru!“ zvolal povzbudivým tónem Andy a nabídl jim Skittles. „Duben sice skončil, ale třeba o vás letos ještě někdo něco napíše.“

Jak se na tomhle mohli někdy dohodnout?
Už deset minut odstraňoval z koberce rozlité kakao a snažil se přesvědčit dvě zmalované holky, aby slezly ze skříně. Aspoň že ten kluk je hodnej...
„Finlo, máš všechno do školy? Za chvíli vyrážíme!“
„Já na ten úkol kašlu. Stejně je to sračka!“
Konsternovaně zamrkal a vytrhl mu sešit z ruky.
„Sračka? Primitivní kupecká matematika, sakra! Tohle přece mělo být sečteno!“
Naštěstí dorazil pošťák a nasměroval jeho myšlenky jinam.
Hned na prahu otevřel úřední obálku.
Vážený pane Mayi,
vše bylo pečlivě zváženo...
... bohužel jsme nuceni Vám oznámit, že Vaše žádost o adopci byla zamítnuta.

Vtrhl k němu do bytu jako meluzína. Vlasům ještě nějakou dobu trvalo, než pochopily, že tělo už zabrzdilo.
„Zeptám se tě na jedinou věc. Proč?“
Jeremy vypnul Výměnu manželek a konečně zaregistroval Jamese. Stál uprostřed obýváku s puketem růží v ruce.
„Ptáš se, proč jsem ti k výročí našeho seznámení poslal kytky?“
„Vím, že mi k tomuhle dni dáváš kytky, ty pitomče, na to se neptám! Ptám se, proč jsou letos rudé!“
„Jestli jsem se dotkl tvých citů...“
„Kdo mluví o citech? Dvacet let byly žluté a najednou jsou červené. Máš sakra představu, jak to na té stěně bude vypadat?!“

Milí Top Geare,
to že lezete pod jednu deku a mislíte si jak je to vtipný OK. Že si děláte legracy z mimozemský invaze která má letos přijít OK. O Vánocích až se nad váma objeví modrá budka a z ní vám zamává nesmrtelnej strýček Doktor, to se budete divit. Že naše krásný Brno považujete za „prostě to druhé město v Čechách“ OK. Ale to že si utahujete z mýho růžovýho Nissanu Micra kabriolet to už jste fakt přehnaly! Zabít málo fakt jako.
KrasnaNeznamaRose18@seznam.cz
„Tak co tomu říkáte, kluci?“
„Andy, už jsi slyšel ten o blondýně v růžovým Nissanu Micra?“

„Kolik zbývá?“
„Dvacet minut. Pak dorazí ostatní.“
„Jdu na to.“
„Fakt ho chceš přefiknout?“
„Neptej se tak blbě!“
„Dobře. Jseš si jistej, že je to ten pravej?“
„Jestli to nevyjde, ublíží to jenom nám dvěma.“
„To zní logicky.“
„Navíc čím déle budeme čekat, tím je pravděpodobnější, že se oba zblázníme!“
„Tak jo. Přeřízni ho.“
Pekelný výbuch byl poslední, co na tomto světě slyšeli.
Pak se jejich uším naskytl zvuk skutečného pekla.
Near, faaaaaaaar, whereeeeeeever you aaaaare I believe that the heart does go ooooooooon...
„Tak červenej byl špatnej.“
„Doprdele. Myslel jsem, že smrtí to končí.“
„Jezzo, zabít tě je málo...“

Pamatuješ, jak jsme tenkrát leželi všichni v jednom stanu? Já se klepal zimou a nepřiznaným strachem, že mě v tom lese něco sežere. Půjčil jsi mi svou deku a ráno měl fialovou pusu.
Pamatuješ, jak jsem vylezl z vraku té dodávky? Byl jsem v šoku a mlel pátý přes devátý. Zabalil jsi mě do deky a zacpal mi pusu cigaretou.
Pamatuješ, jak jsem řekl, že nás James uslyší, a ty jsi přes nás přehodil deku a řekl, že teď je to absolutně zvukotěsné?
Teď tě tou dekou přikrývám já a vím, že už si nevzpomeneš.
Ale já nikdy nezapomenu.
Slibuju.

Já prostě nechápu, co lidi vede k tomu, aby nás šmírovali, honili po ulicích, nakukovali nám do nákupních košíků a vytahovali foťáky, kdykoli totálně ožralí vylezeme z hospody, vylijeme na sebe colu nebo si přišlápneme tkaničku.
Nedávno jsem našel svoje auto zasypané snad stovkou růžových obálek. Kéž by byl aspoň v jedné antrax. Byly to valentýnky.
Včera jsem si vyrazil na oběd. Celou dobu, co jsem žvýkal biftek, mě natáčela na mobil parta uhrovitých puberťáků.
CAPTAIN SLOW
Pojď ven. Hned.
JEZZA
Ven nejdu, ani kdyby mi před barákem přistálo UFO.
CAPTAIN SLOW
Nesleduješ zprávy? Na Big Benu zrovna jedno přistálo.

Zvířátka se tak dlouho nudila, až se rozhodla uspořádat závod v extrémním terénu.
Křeček už od rána konzumoval obrovské množství vysoce energetické papáji.
Šnek přes noc usilovně pracoval na aerodynamické úpravě své ulity.
Orangutan se vyspinkal dooranžova, těsně před závodem si ubalil cigáro z dubového listí a když jim Sova křídly odmávala start, lehkou chůzí se vydal kupředu, zatímco jeho soupeři uháněli jako o život.
Když dezorientovaný Šnek a šilhající Křeček konečně dorazili do cíle, Orangutan už je vítal.
„Do háje, ty jseš snad nesmrtelnej!" vydechl Křeček.
„Znáte Stiga?" odvětil Orangutan. "Ani jednoho z vás nenapadlo nasadit si helmu, co?“

Na světě existuje velmi málo míst, kde jsem nebyl, a všechna – ať už byla sebekrásnější nebo přívětivá – v žádném jsem si nedovedl představit svůj život.
Až do chvíle, kdy jsme v roce 2010 navštívili Sýrii.
Bůh byl mým svědkem, když moje srdce explodovalo a těch tisíc kousků zasypalo Damašek. Staré, velkolepé město, zaváté horkým pískem a sálavé čistým, slunečním žárem. Nádherné a dechberoucí.
Uvědomil jsem si, že Londýn už navždy bude „tím druhým“.
Teď je rok 2013 a BBC mi ukazuje, jak moje město umírá v plamenech. Kousky svého srdce sbírám z popela a chci to pochopit.
Modlím se.
Pláču.