Top Gear

Bylo něco kolem třetí hodiny ráno, když James zaklepal na dveře mojí ložnice.
Poněkud neochotně jsem ho pozval dál.
„Stalo se něco?“
Moje otázka byla případná. May byl navlečený do protichemického ochranného obleku, na obličeji měl roušku a v ruce držel vrtačku.
„Přišel jsem na to!“ zvolal s takovou dávkou entusiasmu, že jsem pojal podezření, zda nepodnikl průzkumný výlet do mojí přihrádky s léky.
„Na co? Že svět je krásný, když v noci vrtáš hmoždinky do betonu?“
„Přišel jsem na to, jak do kočičí superklece přidělat fotosenzorická automatická dvířka!“
„A jak se ti to povedlo?“
„Použil jsem tvůj zubní kartáček.“

Když jsem loni v zimě našel svoje kufry venku, May mi nabídl, abych šel bydlet k němu.
Pochopitelně to měla být nabídka časově omezená. Nikdo nepředpokládal, že bychom spolu vydrželi déle než týden.
Nicméně se to podařilo. A jedním z důvodů byl nepochybně fakt, že James byl ta nejúžasnější manželka na světě.
Pouhé tři dny poté, co odjel na služební cestu do Japonska, se mi zastesklo tak, že jsem musel brnknout Hammondovi.
„Hele, nechceš dneska večer přijít?“
„Á, pán je slaměnej, tak pořádá večírek, co?“
„Ale houby. Nevím, jak se pouští pračka, přestala svítit lednice, kape kohoutek a kočka nežere.“

Čtvrtý den naší jízdy amazonským pralesem už toho měl Hammond plný kecky. Hlíny a mravenců doslova. A tak se rozhodl, že si na nějaký čas vypůjčí Mayovy boty. Přesněji řečeno na tak dlouho, dokud nepřekonáme džungli.
Ztrátu své padnoucí zálesácké obuvi nesl James těžce. Zvlášť poté, co mu nenasytní termiti prožrali díry v ponožkách a...
„Hammonde!“ zařval May a z okýnka svého Suzuki vystrčil levou nohu. „Podívej se! Ty tvoje zatracené boty žerou maso! Už mi ukously kus paty!“
James vrátil nohu do auta a okýnkem prohodil obě Richardovy kanady.
„Ty jsi je dokázal nazout?“ podivil se Hammond do vysílačky.

Dnes večer:
- James si otevře stánek s vepřovým kebabem
- Richard otestuje, jak se dýchá v burce
- A já pozvu na rande perského prince!
JRJ Night Show ve 22:00 na kanálu ITV.
Garantujeme absenci politické korektnosti.
Upozorňujeme, že pořad není vhodný pro děti a mladistvé.
A taky pro poníky.
A levičáky.

„Kolik jste toho vlastně vypili?“
„Já ti ani nevím, člověče. Piv bych se možná ještě dopočítal, po těch tam zůstaly láhve, ale s tou tequillou je to horší.“
„Tequillu mi nepřipomínej. Ještě teď mám pocit, že mi někdo krkem procpal kaktus. A to jsem přitom odešel v rozumnou hodinu.“
„Žádná hodina není rozumná, když piješ s Clarksonem u jednoho stolu.“
„A propos, neměli bychom ho vzbudit? Za dva kilometry bude pasová kontrola.“
„Myslím, že bude lepší nechat ho v klidu dospat. Bude s ním lepší řeč.“
„Máš recht, kámo. Tak hlavně koukej do zrcátek, já mu ten volant ještě podržím.“

Soudě podle rány, která se ozvala, když za sebou zabouchl dveře, se James o mém odchodu z callcentra doslechl.
Je pravda, že křik několika operátorů slyšelo vedení v nejvyšším patře. Generální dokonce přišel nakouknout mezi futra. To údajně udělal naposledy vloni, když se do budovy dostala parta ozbrojených teroristů.
„Pomátl ses?“ uhodil na mě, když vešel do obýváku. „Volali mi už odevšad. Prý jsi ztloukl supervizora!“
„To je pravda.“
„A můžeš mi laskavě vysvětlit proč?“
„Ale jo. Můžu. Víš, jak jsi mi na svačinu zabalil ten pytlík čokoládových zvířátek? Sežral mi žirafu a pak začal něco o tahu na bránu.“

Seděli jsme s Jamesem U čtyřhlavého koně a čekali, až se k nám připojí Hammond. Abychom si zkrátili dlouhou chvíli, ukázal jsem mu, co jsem dal dohromady za víkend.
Dočetl až do konce, chvíli přemýšlel a pak se na mě podíval přes hranu tupláku.
„Nemá to ducha.“
„Nepotřebuje to ducha. Hlavně, že to má hlavu a patu,“ namítl jsem.
„Nechceš tam třeba přidat nějakou veselou historku z natáčení? Chápeš, okořenit to špetkou humoru, přilít kapku nějaké šťávy. Aby to mělo říz, rozumíš? Tohle je suchý jak martini.“
„Jamesi, to ale není nedělní sloupek, to je odpověď na pozici operátora callcentra.“

A pak mě vyhodili z BBC.
Kluci řekli, že beze mě tu práci dělat nebudou, a já je nepřemlouval.
Když jsem o měsíc později v hospodě U čtyřhlavého koně narazil na Hammonda, trochu jsem litoval. Potřetí za uplynulý týden zkoušel vyhrát sázku s výčepním o to, že pokoří dvě láhve ginu a odejde domů po svých. Pochopitelně došel sotva ke dveřím.
Zavolal jsem mu taxi a zeptal se na Maye.
„Jo, má se fajn. Experimentuje se zeleninou. Dneska zmrazil skleník, aby zjistil, jestli mrkev obecná přežije -50 °C. Fakt hustý.“
To byla poslední kapka.
Začal jsem vymýšlet název nového pořadu.

„Tak jsem to naplánoval!“ zvolal James a přizval nás k hustě pomalované magnetické tabuli plné dlouhých vzorců a komplikovaných grafů. „Je to vlastně úplně prosté. Vezmeme do úvahy trajektorii pohybu objektu A, přidáme k ní trajektorii pohybu objektu B a do průsečíku obou drah postavíme objekt C, jehož funkci můžeme vyjádřit tímto vzorcem. Proměnnou X získáme výpočtem A/B x koeficient 0,6 - po dosazení získáme výsledný efekt. Tohohle Y si moc nevšímejte, to je faktor, který nemůžeme ovlivnit.“
Zíral jsem na ty čmáranice a usilovně se je snažil pochopit. Marně.
„Jamesi?“ ozval se Hammond. „Co kdybychom ten klavír prostě nechali spadnout?“

Stáli jsme nastoupení před garáží a čekali, s čím James vyjede. Byli jsme zvědaví. Zadání úkolu znělo: Najděte auto s nejshnilejším podvozkem; kdo dojede nejdál, vyhraje lístek na světovou premiéru očekávaného filmu.
„Ještě se nedívejte!“ zaznělo zpoza otvírajících se vrat a Richard zápasil s touhu strhnout si šátek z očí.
„No ták! Už můžeme?“ začal škemrat, když se dlouho neozval žádný zvuk.
Producenti náhle osvobodili náš zrak.
May seděl v karosérii staré Kachny a skrz díru v podlaze tlačil celý vůz nohama v tretrách.
Na startu jsem brečel smíchy.
Večer má vstupenka na Padesát odstínů šedi zvlhla slzami čirého zoufalství.