DMD č. 17 pro 17. 4. 2013. Téma: Tření

Celá se nepohodlně ošívala. Pod plášť jí vnikl nějaký ostrý kamínek. Byl sice drobný, spíš větší zrnko písku, ale při každém pohybu odíral její jemné tělo, škrábal, dřel, ba přímo ji drásal. Zkrátka dráždil jí, popuzoval, rozčiloval a jitřil. Ať dělala, co dělala, nedokázala se ho zbavit a mlčky musela snášet všechnu tu nepříjemnost. Časem se ale zjistila, že se to cizí tělísko jaksi zaoblilo. Ve schránce se jí zakulatila perla.
Jestliže tě tvůj přítel znova a znova dráždí protivnou maličkostí, je obtížné mlčky to snášet. Ale když se ti podaří třecí plochy ohladit, získáš něco ještě cennějšího než perla.

„Nebudu to dělat. Nebudu!“ Panna seděla v koutku, u nohou poloprázdnou láhev ginu.
Kozoroh zatřásl hlavou. "Pustili jsme se do toho, tak musíme vydržet.“
„Ty hloupé paličaté zvíře!“ odfrkla panna a sáhla po lahvi. „Sakra!“
„Děláš nepořádek. To ti není podobné.“
„Panenská posedlost úklidem je sprostý předsudek. Jsme jen systematické, to je všechno.“
„Právě se systematicky opíjíš,“ vzdychl kozoroh. Vždycky to bylo stejné. Třenice mezi paličatým kozorohem a programově ublíženou pannou nebraly konce. Tentokrát se ale nevzdám, usmyslel si. Už toho bylo dost.
Přes chabé protesty panny si přihnul z láhve. Pak zapnul počítač a napsal první slovo nové drabble.

"Hele, co se dneska děje s Wendy?"
Ačkoli by mnozí řekli, že lekce kouzlotkalectví v sobě zahrnují dostatečnou dávku zajímavosti, aby zaujaly učně školní problematikou zcela nedotčené, opak byl pravdou. Kouzlotkalectví je sice super, ale sebelepší škola je pořád jen škola.
"Prý se včera chytla s Paetrickem," naklonil se Erik ke spolužákovi.
Probíraná osoba vrhla přes třídu po Paetrickovi výmluvný pohled plný jistě zcela oprávněné zloby, jejíž příčina zůstávala utajena.
"Jo, vypadá to, že mezi hlavními elementy této záležitosti došlo k nějakému tření."
"Já ti nevím; podle toho, jak se tváří Paetrick, spíš k žádnému tření nedošlo," uchechtl se Erik.

Po dalším deštivém dni, který trpaslíci s hobitem a čarodějem strávili kodrcáním se pustou krajinou na hřbetech schlíplých poníků, to konečně vypadalo, že se brzy utáboří.
V čele skupiny ale očividně vládl nesoulad názorů ohledně toho, kde se na noc uložit.
„Já vážně nechápu, proč musíte být tak tvrdohlavý,“ rozléhal se okolím Gandlfům pobouřený hlas, „dům pána Elronda je odtud jenom kousíček!“
„Já – rozhodně – nepůjdu – k – žádnému – elfovi,“ usekával Thorin v odpověď.
„Áá, zdá se mi, že tu máme jisté tření ve vedení,“ poznamenal s potutelným úšklebkem Bifur k vyjukanému Bilbovi, když Gandalf stočil koně a odpojil se od nich.

Groml se zálibně podíval na dokončený stroj a vystoupil na krabici, aby ho trpaslíci slyšeli.
„Dnes nastala nová éra. Je konec únavného máchání krumpáčem. Představuji vám hloubící stroj.“
Bez okolků přehodil řídicí páku a stroj se rozeběhnul. Zpod opláštění se vyvalil černý dým a stroj vydal hlasité zaskučení. Předák přiskočil ve snaze stroj vypnout, ale bylo už pozdě. Stroj se se skřípotem zastavil.
„Mazivo! Která hlava kamenná tam nedala mazivo?!“
V tom se rozrazily dveře a do dílny vběhl udýchaný trpaslík obtěžkaný nákladem.
„Šéfe, tak jsem tady. Olej nikde neměli tak jsem musel až do Třetí Hlubinné. Kam s ním?“

Výprava probíhala docela dobře. Ušli pořádný kus cesty a k večeru dokonce chytili několik ryb. O večeři bylo postaráno.
Avšak chybička se vloudila.
Sirky poněkud nebyly.
Chvíli se pokoušeli najít ten správný druh kamene, do kterého když křešete nožem, vylétají jiskry. Bez úspěchu.
Střelný prach taky nebyl po ruce.
Ani lupa.
Až se velitel povzneseně usmál. Nastala jeho chvíle!
„Já... četl Setona!“
S výrazem zadostiučinění vytáhl dva klacky.
Tedy, buď to byl špatný typ dřeva nebo špatná technika. Nebo to bylo tím, že klacky byly mokré?
Každopádně dávná indiánská technika nezabírala. Některé znalosti nezískáte přečtením knih.
Nakonec snědli ryby syrové.

„Tření je jev vznikající při pohybu tělesa v těsném kontaktu s jiným tělesem, přičemž je tím většinou míněno tření mezi pevnými tělesy,“ ozvalo se od tabule.
„Pane profesore, někde jsem četl, že třením vznikne elektrický náboj, je to pravda?“
„Máte úplnou pravdu, studente.“
„To tedy znamená, že mezi dvěma osobami může vzniknout i napětí.“
„Může,“ připustil profesor. „Ale jedná se o jiné napětí, než si myslíte. Tohle má fyzikální podstatu. A vy nezvedejte ruku, Málková. Podle toho, jak se každou přestávku tisknete k někomu jinému, byste musela být stožár vysokého napětí.“
„A teď si ještě napište - no už nic, zvoní.“

Učitelka Whiteová vlastnila obdivuhodný charakter, pravidelně chodící pět metrů napřed, nutící všechny v okolí aby se posadili rovně a vyplivli tu zatracenou žvýkačku.
Tedy, většinou.
Byl tu malý problém, se kterým se potýkala.
Ten chlapec.
Chodil vždy slušně oblečen, ikdyž občas spával na hodinách. Poté, co se vytasil s výmluvou o nočním pronásledování, už se víckrát neptala.
Na hodiny zeměpisu měl sklony chodit ve výstředních kostýmech. A co bylo nejhorší – vždycky věděl správnou odpověď.
Ale jednou ho dostat musím… pomyslela si a zamířila k jeho lavici.
Prásk!
Vedle chlapcovi spící hlavy dopadla ruka.
„Třeme-li ebonitovou tyč liščím ohonem, žáku Cartere?!“

Dva dělníci v ošumělých vaťácích se opírali o zeď přádelny.
Vtom se shůry ozval rozmrzelý hlásek: "Sakra, musíš použít slova jako spára, stup, chyt, tápající ruka, na tření..."
První dělník šťouchl do druhého: "Ty, Jacku, slyšels? To bylo jak z nebe... jak...," z jiný dimenze, řekl by, kdyby věděl něco o dimenzích.
"Chm...," pravil Jack, "ale byla to vona, ne?"
"Jó, Sigismund-Smithová, jasně. Moc jí nerozumim. Furt mění přízvuk," mudroval první dělník.
"Moc sem to nechyt. Možná jde vo to, co těm našim mašinám chybí. Natření."
"To bude vono, Jacku. Poď, třeba dole u Slicksonů zbylo pár kýblů tý zelený."

Ach ano! Tam, přesně tam! Dolů a nahoru, tam a zpátky.
Tvé laskající prsty nejsou obyčejným dotekem, je to rozkoš zatavená do těla. Mrazí a pálí zároveň a nádherně přenádherně šimrá. Když se nemohu dočkat, až na mě rozehraješ svými prsty symfonii doteků, usmíváš se. Tím úsměvem, který říká, že přesně víš, po čem toužím, po čem prahnu. Není to vysmívání, je to spokojený úsměv člověka, který chce to samé, co já. Milovat a být milován, brát i dávat, dostávat vlhké polibky, cítit bušení srdce...
Miluju večery, kdy ti položím hlavu do klína, a ty mě drbeš na zádech, paničko!