DMD č. 17 pro 17. 4. 2013. Téma: Tření

Sedí na pohovce a Marcelovu nožičku bez kotníku má položenou v klíně. Masíruje mu ji, aby neztuhla.
Štěpán odešel. Nedokázal se dívat na svůj zmrzačený sen. Jejich láska se do krve rozedřela.
Silvar ji svedl. Když se obrousily hrany bolesti, zneužil toho.
Záveských se rozvedli. Paní magistra se tak dlouho otírala o manželovy údajné nevěry, až ho vyštvala.
Řidiče, co srazil Marcela, neodsoudili. Prý za to nemohl, narozdíl od ní.
Leposavičová se vrátila do Jugoslávie.
Štěpán jí poslal pohled. Ze Sofie.
A Marcel?
Tře si oči.
Nepříjemně jí páchnou ruce.
Horko.
To Marcelovi nedělá dobře.
Měla by ho nechat pohřbít.

"Tření je jev, který vzniká při pohybu tělesa v těsném kontaktu s jiným tělesem."
"Miluju, když mluvíš oplzle," zamrkal Jack.
"Nech toho!" Opáčil Doktor podezřele vysokým hlasem a vůbec se při tom nezačervenal.
"A co když nechci?" nadhodil Jack a pomalým krokem se vydal směrem k Doktorovi, který se nyní pokoušel splynout s konzolí.
Příliš se mu to ovšem nedařilo.
"Co takhle uvést teorii v praxi?" pošeptal Jack Doktorovi do ucha a pokud mu náhodou ruce zajely výrazně níž, Doktor si nestěžoval.
O něco později
"A dost. To je naposledy, co se tě pokouším něco naučit. Vážně to nemá... Jacku!"

"Tak jo. Jsme v chladný jeskyni, uprostřed hor, při sněhové bouři a nic, čím bychom mohli rozdělat oheň. A nic co bychom mohli udělat, leda tak si třít ruce o sebe a- Tření! Mohli bychom se zkusit zahřát tak, že se budeme třít jeden o druhého!"
Jen to ne! Kouknu prosebně na Erwin.
"Hele!" Ukáže Erwin směrem ke vchodu z jeskyně. Náš společník spěšně vyrazí ke vchodu a ona mezitím druhou rukou vyčaruje oheň.
Cizinec se otočí zpátky dovnitř, venku nic nebylo, a spatří oheň.
"Co to..." Erwin se na mě ušklíbne, 'a teď se předveď'.
Pokrčím rameny. "Ohnivá víla?"

„Sherlocku, co provádíš v té kuchyni?“ zeptal se líně.
„Nic, Johne.“
„Já znám to tvoje nic.“
„Můžeš být v klidu, drahý příteli, pouze připravuji palačinky.“
„Cože?“ Vyskočil Watson zděšeně.
„Palačinky. To jsou-„
„Já vím, co to je! Uvědomuješ si, že tvoje geniální mysl nezvládá něco tak přízemního a primitivního jako jsou recepty?“ Náhle si něčeho všiml. „Eee… Sherlocku, co chceš dělat s tím bičem?“
„Našlehat bílky. Přesně podle návodu.“
„Prokrista. A tu svářečku jsi potřeboval na…“
„Rozehřátí pánve, přirozeně.“
Povzdech.
„Prosím tě, co jsi chtěl použít na utření těsta?“
„Tohle.“ Zvedl kus látky.
„Sherlocku! Utěrka paní Hudsonové? To nemyslíš vážně!“

Dvojice světů, která existovala odevždy v sousedství. Dělila je křehká hranice s nespočtem průchodů. Anglie, království lidí, Férie, říše magicky nadaných a nevyzpytatelných bytostí.
Doby, kdy oba se světy prolínaly, se staly už jen vzpomínkou, tak vybledlou, že bylo možné pochybovat, není li to jen legenda.
Až nastala změna. Hranice se opět otevřela.
Objevovaly se nové cesty, které zaváděly pocestné do neznáma. Větve stromů si tajuplně šeptaly, v soumraku zaznívaly podivné skličující písně. Řeky a potoky promlouvaly jinou řečí. Nic netušící lidé byli unášeni do Férie.
A dva angličtí mágové museli ukončit své třenice, aby mohli napomoci k obnovení rovnováhy.

"Znáte to, nestíhačka, po práci sraz s kamarádkama, já aktivka slíbila upéct buchtu, jenže v práci na poslední chvíli zdržení, takže jsem přiletěla domů, zaúkolovala chlapa, že než se osprchuju, ať mi utře tři vajíčka, že do toho jen fláknu olej a mouku a udělám nějakou rychlovku, po sprše se obleču, přijdu do kuchyně a mohlo mě trefit, vajíčka normálně vcelku na stole, tak jsem po chlapovi vyjela, že jsem ho prosila, aby je utřel, a ten blbec mi uraženě řekl, že to přece udělal, jak jsem chtěla, normálně utěrkou!
No a tak jsem po něm, pane soudce, prostě skočila..."

„Jak se dělají vejce?“ zeptal se Axel a Tomovi zaskočila snídaně. Bylo mu jasné, že Axela nezajímá vaření.
Tomovi byla jasná spousta věcí. Bylo čím dál těžší předstírat opak. (Věděl o vajíčku, schovaném v pokoji. O tom, co snesla Bronte.)
„Axele!“ okřikla saura Agnes. „Co to máš za hloupé otázky?“
„Koukal jsem v akváriu na rybičky, a ty...“
„Ryby se rozmnožují třením,“ poučila ho Agnes.
„To je jako když si ty a Doc třete čumáky o sebe?“
Tom si s Agnes vyměnil pohled. Pak Agnes mávla výhrůžně ocasem a zmizela.
Tom nedojezenou omeletu hodil do koše. Nějak ho přešla chuť.

Vařečka zajela do těsta. Hbitými pohyby hmotu rozmělňovala a přimíchávala do ní potřebné ingredience.
Další záběr dokumentu se věnoval rozhovoru s odborníky. Ptali se zaměstnanců pekárny, jaká teplota je potřeba na který druh chleba.
Pak se řeč stočila na teploměry nalezené v zakoupených chlebech.
Nakonec kamera zabrala přeplněné pulty zlatavého pečiva a sjela na automatickou třičku těsta.
V tom do pokoje vstoupila matka. Z jediného pohledu si vydedukovala své a vrazila synovi pořádný pohlavek.
"Au! Mami, za co to bylo?"
"A to je co?"
Máma Vařečka se tvářila hrozivě.
"Ten dokument mám za úkol shlídnout na biologii," hájil se Chleba.

Trvalo mu to dlouho. Tím myslím fakt dlouho. Ke konci už začínal špulit ret, funět a vůbec se tvářil divně. Já teda uznávám, že v tomhle směru nejsem tak sečtělej jako ostatní, ale dokonce i mně to přišlo nějak směšný. Hrbil se a rudnul a do toho začalo pršet. Hodně. Jakoby se do tý záležitosti vložilo nějaký božstvo, co to taky považuje za trapnost, kterou je záhodno stopnout. Nebo aspoň přerušit.
„Už to bude,“ hekal.
Tvářil se jak idiot. Nevím jak ostatní, ale já ho měl plný zuby. Jenže vysvětlete skautskýmu teoretikovi, že rozdělávat oheň třením vlhkých dřev je fikce!

Sluníčko se vzhlíželo v řece. Nebyla zrovna nejčistší, ale staré plotici stačila. Dokonce ji uznala vhodnou ke svému dalšímu tření. Nejprve se ale musela posílit na cestu proti proudu. Jaro jí nabízelo širokou škálu potravy, ona ale dala přednost starému dobrému planktonu.
Dostatečně posilněna se vydala na cestu. Nikam nepospíchala, občas si povyskočila nad vodu. V takovou chvíli, jak se o ní opíralo sluníčko, její šupiny zářily na dálku. Obzvlášť starého rybáře na břehu tento obraz uchvátil. Na nic nečekal, nahodil. Ryba poblázněná jarem, ač nasycená, neodolala dlouhé žížale. Naštěstí existuje metoda výtěru, a tak druh plotice hned tak nevyhyne.