Nebe nad Berlínem

Nikdy nechodil po pevném, ať na zemi či ve výškách, vždycky došlapoval zpříma, měkce, jistě. Nikdy necítil nic než vyrovnanost, ať se radoval či plakal, vždycky si myslel, že s lidmi soucítí. Nikdy nepochyboval o Berlíně, ať tu byly mokřady či metropole, vždycky věděl, že sem patří. Nikdy nelitoval času, ať minulého či přítomného, vždycky se s nimi nakonec spojí i budoucnost. Nikdy nebyl sám, ať s ním byl či nebyl, vždycky byl součástí něčeho většího. Když Damiel zmizel, Cassiel zavrávoral, jako by chodil po lávce, jejíž lana se na jedné straně zpřetrhala. Jedno křídlo mu navždy mířilo k zemi.

Když se díváš, tvůj pohled mnou prochází. Už mě nevidíš.
Když mluvíš, tvá slova mě najdou náhodou. Už mě neslyšíš.
Když se dotýkáš, tvé prsty pohladí vzduch. Už mě necítíš.
Když se dívám, můj pohled na tobě dlí. Už vidím tvé vrásky.
Když mluvím, má slova jsou pro tvé uši. Už slyším tvou starost.
Když se dotýkám, mé prsty tě uklidňují. Už cítím tvou husí kůži.
Když tě něco bolí, těší, když miluješ, když pláčeš, když jsi vzhůru, když spíš, tvé rty se nakonec usmějí. Už víš, že žiješ.
Když zemřeš, poprvé zavřu oči. Už vím, že jsem tě ztratil.