Moje články

„Vysoký?“ řekl Herman.

„Je vyšší než Steg, který je půl-obr.“

„A půl-trpaslík,“ opdověděl Herman. „To mi připomíná válečnou kampaň...“

„Teď ne Hermane,“ řekl Steg. „A nebuď rasista.“

Howell šáhl do kapsy: „Tohle tě udělá neodolatelnou. Pět penízků.“

„Vlající vlasy taky pomůžou,“ dodal a vytáhl hůlku. „Dva penízky.“

Barbara se navoněla a Howell mávnul hůlkou. Prudký závan větru Barbaru málem srazil.

Dvě světélka najednou vlétla do hospody. Proměnila se v mohutná chlapiska s křídélky na zádech.

„Víláci! Ani hnout! Zachytili jsme zakázanou magii!“

Vílák stojící v cestě větru pohlédl na Barbaru a najednou zjihl.

„Protilátka?“ zeptal se Howell nevinně. „Pět penízků?“

Barbara sledovala Briana, který vypadal, jako by se nejradši utopil ve svém korbelu piva.

„Nemáš šanci bez magické pomoci,“ řekl Howell a vyžahnul pohár. „Můžu ti pomoct - za odpovídající finanční náhradu, samozřejmě.“

„Co tím myslíš - nemám šanci?“ ohradila se Barbara. „Sama jsem si ho vyvěštila z run.“

„Můj vysoký temný cizinec,“ dokončila zasněně.

„Cizinec?“ zeptal se barman, který Howellovi naléval jednu brandy za druhou. „Vždyť je to alespoň rok, co se tu magicky objevil.“

„Howelle!“ Herman okřikl čaroděje, který si brandy nastavoval vínem. „Žádné vlastní nápoje.“

„Představ si Hermane, víno v krabici,“ poplácal Howell pětilitr Sklepmistra. „To je teprve magie.“

„Tak jsme spolu století,“ usmál se Doktor.

Krabici postavil na stůl a zahrál veselou písničku na flétnu.

Tardis se najednou otřásla.

„Vyhladit!“

Doktor si povzdechl.

***

„Tak jsme spolu tři století,“ usmál se Doktor.

„Doktore!“ ozval se brigadýr Lethbridge-Stewart zvenku.

„Hned jsem zpátky, má drahá.“

***

„Tak jsme spolu 1500 let,“ usmála se Doktor. „Plus mínus pár století.“

Láskyplně pohladila centrální konzoli a z kabátu vyndala velkou krabici, kterou slavnostně otevřela.

„Tadá!“

Řídící místnost zaplnil nepříjemný zápach.

„Má Tardis“, oslovila Doktor prázdnou místnost. „Zdá se, že jsme tu oslavu odkládali příliš dlouho.“

Zavřela a odsunula krabici plnou plísně.

„Tak alespoň šálek čaje?“

y
ky                  zámky   zámky   zámky
ky                  zámky   zámky   zámky
ky                  zámky   zámky   zámky
 zámky               zámky zámky zámky
mky zámky            zámky zámky zámky
 zámky zámky        zámky zámky zámky     fouk                   mě
 zámky zámky         zámky zámky        fouk  fouk        měch měch
 zámky zámky      zámky zámky        fouk   fouk fouk měch měch
 zámky zámky         zámky zámky        fouk  fouk        měch měch
 zámky zámky zámky       zámky zámky                             m
 zámky zámky zámky zámky zámky zámky                  vzdušné vzduš
 zámky zámky zámky zámky zámky zámky            vzdušné vzdušné vzd
    vzdušné zámky           vzdušné                   vzdušné vzdušné
  vzdušné vzdušné     vzdušné vzdušné
vzdušné vzdušné vzdušné vzdušné vzdušné
ušné vzdušné vzdušné vzdušné vzdušné
   vzdušné vzdušné vzdušné
        vzdušné

Žila byla tři zkušená prasátka, která věděla, že sláma ni dřevo je neochrání; že kotlíkový vlk je výživnou večeří. Nejmenší prasátko se vydalo do lesa.

„Achich,“ bědovalo hlasitě, „snad vlka nepotkám.“

Jakmilo potkalo, domů se rozběhlo. V cihlové chaloupce prasátka v krbu zatopila; kotel na oheň postavila. Vlk houkl a foukl; pak na střeše zašramotil. Šup do komína. V komíně se zasekl; štiplavým dýmem chaloupku zanesl.

Žila byla dvě zkušenější prasátka, která široký komín postavila. Přilákaný vlk houkl a foukl; na střechu nevlezl. Klika zarachtala; dveřmi vlka propustila.

Žilo bylo jedno nejzkušenější prasátko, které dveře zámkem vybavilo; uvnitř hladem trpělo.

„To... by... snad... stačilo...,“ funěl Doktor a přestal šlapat. „Takhle... si... akorát... propotím... svůj... krásný... patchworkový... kabát.“

„Říkám ti..., že mám výbornou fyzičku,“ pokračoval, když popadl dech. „Utíkal jsem před Daleky a Cybermany dlouho předtím, než ses vůbec narodila!“

Mel vešla do řídící místnosti a Doktor znovu začal šlapat.

„Říkal jsi něco?“ usmála se Mel a podala mu skleničku.

„Už... zase... mrkvová... šťáva?“ zafuněl Doktor a slezl z rotopedu.

S odporem se napil, zatímco Mel si ho kriticky prohlédla: „Výdrž slušná, ale s tím břichem musíme něco udělat.“

„Tohle?“ ohradil se Doktor. „To nejsou tuky, to je můj... periferní bicáček.“

Ace Doktorovi ukázala obrázek s polonahou majestátní postavou. Klobouk byl povědomý; hůl, o kterou se opírala, vypadala podezřele jako nějaká vysoká kytka; světlým sakem připomínal spíše anglického gentlemana, ale kalhoty neměl; přes oko měl pásku.

„Je to ve středověké sekci omylem?“ zeptala se nevinně.

Doktor se tajemně usmál.

„Wodan... Cestuje mezi světy... Merkur, bůh obchodu... Mazaný šibal,“ mumlala Ace tak, aby jí Doktor slyšel.

Doktor si povzdechl: „Nemůžu za to, že jsem nejdřív nevěděl, jak byly alergičtí na pelyněk.“

„Kdo?“

Doktor ji ignoroval: „Vyhnal jsem je, ale někdo mě viděl.“

„Můžu za to, že si mě nárokují Anglo-Sasové i Římani?“

Doktor se v zamyšlení vydal do hlubin Tardis. Míjel místnost za místností. Znovu zapřemýšlel o smyslu toho všeho - proč nekonečně velké lodě pro šestičlennou posádku? Doktor si udělal mentální poznámku. Jak procházel knihovnou a pak bazénem, napadlo ho, že by mohlo být zajímavé mít knihovnu v bazénu. Nebo naopak. Udělal si další poznámku. Nakouknul do středu strojovny s uvězněnou černou dírou. Tady bylo možností nespočet. Prošel obrazovou galerií a několika skladišti. Poznámky se množily.

***

Zamyšleně se zarazím. Nápady jsou, ale jak tam zakomponovat téma?

``Některá témata by se měla zakázat?'' zamručím nevrle.

``Ha,'' vykřiknu spokojeně. ``Už tu téma mám.''

Možná.

Doktorův plán byl jasný.

1. Vkrást se do velitelství.

2. Znehybnit nepřátele.

3. Připravit nekonečnou časovou smyčku.

4. Vytratit se před aktivací smyčky.

Naostro to bude snadné.

***

0. Doktor a Ace opustili Tardis. „Vyhladit! Vyhla...,“ Doktor aktivoval paralyzátor. Dalek znehybněl.

1. „Vyhladit! Vyhladit!“ Doktor a Ace začali sprintovat. Paralyzátor byl na jedno použití.

2. „Ace?“ společnice Doktorovi podala termosku nitro-9, kterou slibovala, že nechá v Tardis.

3. Výbuch poničil přístroje, ale Doktor je narychlo opravil, zatímco Ace se honila s pepřenkami.

4. Doktor a Ace ani nedopadli na zem, než Dalečí loď zmizela.

Ace se na Doktora zamračila: „Podle plánu?!?“

Rozverným gestem ukázal průkazku.

„The Doc-tor,“ četl neohrabaně nahlas voják české sekce UNIT. „Sci-enti-fic ad-vi-sor. Ma-xi-mum clear-ance.“

Voják zamžoural na fotku v desítky let starém průkazu. Bělovlasá hlava vypadala jinak než tenhle chlápek s uhlazenými tmavými vlasy, knírem a po stranách prošedivělou bradkou.

„No tak, chlape,“ řekl, než voják zareagoval. „Doktor? Cybermani? Daleci?“

Voják se podrbal na čele a návštěvě došla trpělivost.

„Já jsem Doktor. Jsi o tom dostatečně přesvědčen.“

„Jste Doktor,“ voják zvedl mátožně závoru. „Můžete vstoupit.“

Master se usmál. Rozhlédl se po nejtajnější základně UNIT - prázdném parkovišti. Tak tajné, že na ní všichni zapomněli.

„Další plán v čudu.“

Doktor se zamračil. Vyhodil rozlomenou kriketovou pálku a koš vyplivnul klubko drátů.

Najednou se v řídící místnosti objevila poloprůhledná postava mávající půlkou pálky a shnilým celerem.

„Tohle desetiletí vyklízíš odpadky ty,“ zahrozil Doktor deštníkem s otazníkovou rukojetí „Co když teď kvůli tobě někomu hrozí nebezpečí? Co když někde vystydne čaj?“

„Nebuď tak melodramatický,“ Doktor pohladil čerstvou snítku celeru.

„Kdo může za tohle?“ zhmotnivší se postava v sametovém plášti zamávala potrhaným hadrem.

„Ty?“ Doktor ukázal na klubko drátů. „Jsi na Zemi a musíš to házet do sdíleného odpadkáče Tardis?“

Najednou se zhmotnily další hologramy. Tohle bude na dlouho, pomyslel si Doktor.

Blížil se večer a nikde nic. Kde jsou ty dny, kdy

chtěl provádět základní výzkum, než ho přepadl Ian s Barbarou;

rybařil s kloboukem přes obličej a šálou široce rozevlátou, než ho napadli roboti z Tary;

vyhrával v kriketu, než se zamotal do tajemství a vražd anglické rodiny;

seděl s otazníkovým deštníkem opřeným o křeslo a četl si, než Master unikl z truhlice;

hleděl do střední vzdálenosti, než mu něco nebezpečného skočilo do zorného pole.

„Vyhladit! Vyhladit!“

S hbitostí vypilovanou stoletími zkušeností Doktor vyskočila z křesla přímo do sprintu. Konečně; snad tyhle příjemné dny nikdy neskončí, pomyslela si s úměvem.

Již jedenáctá hodina odbyla a lampa ještě svítila. Panna na obrazovku pohlédla než-li k Doktorovi promluvila: „Žel bohu, přišel ten čas. Pěkná noc jasná, kdy umrlce zvíš.“

Doktor si povzdechl - způsobil si to sám. Ta holka zachránit nepotřebovala. Proč jí vracel věci, které vytrousila s každým hyperprostorovým krokem?

„To nebyl umrlec,“ zopakoval Doktor už potisícé. „Tebe napadla...“

„Já je viděla!“

To už bylo moc.

„Do cizích světů se obrátím. Než ušiješ další košile, vrátím se.“

Již desátá hodina odbyla, a lampa ještě svítila. Na stěně světničky byl obraz modré budky. Před ním panna s novými košilemi klečela, svého Doktora volala.