Moje články

Od chvíle, co ses mi vypučel z chapadla jsem tě nenáviděl z celého svého zmutovaného srdce. Teď, když dosahuješ onoho věku...
Nervózně se prohlížel v zrcadle. Všechny hrbolky si pro slavnostní příležitost nabarvil a naleštili mu oční stonek. Jen ten proslov mu nějak nešel ze syntetizátoru. Jak by taky mohl, když se nenáviděná buňka jeho buněk rozhodla stát pilotem. Roznášet smrt a ničení takovým neosobním způsobem. Zahanbí jejich buněčnou generaci.
Náhle se za ním odsunuly dveře.
„Nenáviděný rodiči,“ oslovil ho formálně, než vystřelil.
Nenechal mě promluvit. Možná z něj bude správný masový vrah.“
Světlo jeho oka se naposledy zablesklo pýchou.

Znovu jsem dnes ukradl několik minut, abych projel ono dramatické dění. Čtu mnoho dobrého, něco málo slabšího, ale veskrze obdivuhodného. Jak může tolik lidí přijít s tolika různými nápady? Tolika texty, tolika způsoby kreativního přístupu k zadanému tématu?
A pak jsem uviděl nejnovější příspěvek: DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa! Říkám si, milé dámy ovládající magická samopíšící brka - opravdu Vám stačí tak málo? To by Vám stačil konec atmosféry vysoko nad povrchem? Nebo nudné jádro Země plné tekutého kovu? Nepodívaly byste se raději třeba za novelizátory z Verbatim 6?

Unaveně se vypotácel ze dveří. Tentokrát potřeboval čaj nutně - i společnost mu dneska možná bude po chuti.
Imitací jisté chůze se vydal k oblíbenému podniku. Už zvenku slyšel bombastický hlas několika identických stolovníků. Předposlední, co si pamatoval, byla myriáda známých tváří, každá v několika kopiích. Každá zděšeně hledící jeho směrem. To poslední byla hlasitá rána reality praskající pod nadkritickým množstvím jeho osoby.
Probudila ho kakofonie nejrůznějšich tónů sonického šrobouváku. Uvědomil si, co způsobil - zrovna dneska byl moc unavený, aby přepočítal množství zaparkovaných Tardis. Zatápal v paměti. Když započítá všechny přítomné Doktory, jedná se o jubilejní 3333300000. ohrožení reality jeho osobou.

Doktor jí ukázal úžasná místa, tolikrát ji předvedl omyly historiků. Zažila dobrodružství v dobách, o kterých jen přednášela na univerzitě. Mnohokrát byla na pokraji smrti; tolikrát jí mohlo nemocné srdce vypovědět službu. Všechno teď viděla kolem sebe. Promíchané, skoro nerozpoznatelné. Uprostřed té smršti stínů zahlédla něco víc - věci, které se nestaly. Těžké rány, které teprve přijdou. Nějak věděla, že se to vše jednou uskuteční. Přesto nelitovala. Než se ten ukřičený Doktor v pestrobarevném kostýmu objevil, byla na konci kariéry. Ve více než jednom smyslu. Evelyn zavřela oči. Doktor byl občas navenek hlasitý, někdy necitelný, ale ona ho znala lépe. Přijde.

Unaven klesl před zděšenými zraky námořníka a sekretářky.
Zrazen vlastními lidmi byl bez milosti změněn a poslán do exilu za pomoc jiným.
Není snadné jít vědomě vstříc náruči smrti. On ale neváhal zachránit ostatní.
Poraziv svou nemesis, padal k zemi s vědomím dobře vykonané práce.
Pro svou společnici položil život skoro rád.
Smrt přišla znenadání bezohlednou rukou ve jménu vědy.
I dobré úmysly zabíjí. I doktor může přinést smrt.
Válka se neptá, jen vyžaduje oběti.
Zřít nekonečno s posledním dechem bylo privilegiem.
Ve smrtelné křeči navštívit staré známé může být prokletím.
Každý nakonec podlehne stáří.
Ale Doktor... Doktor nikdy neumře.

„With ham?“ zeptala se přátelsky.
Nevypadala, že si z něj dělá legraci.
„Sladký toust nebo něco takovéo a čaj!“ opakoval zvýšeným hlasem doufaje,
že takto obsluha porozumí.
Nedůvěřivě si ho prohlédla. Včera s ní čile diskutoval, ale dneska nerozumí ani slovo.
„Ano, něco na ham.“ odpověděl na otázku, když se servírka neměla k odchodu. Alespoň jedno slovo poznal. „A hrnek čaje... Tý.“
Slečna odběhla šťastná, že pochopila.
Po chvíli se před ním objevil talíř. Doktor se zamračil na toust z kterého
vyčuhovalo několik plátků šunky.
„Nechápu, jak někdo může přežít bez Tardis,“ zavrčel. „Ani snídani tu bez
ní nejde objednat!“

„Nad propastí kosti chrastí,“ deklamoval chraplavý hlas.
Zbylá slova kletby přehlušil zvuk metarializující se Tardis. Ze dveří se
vypotácel Doktor se sveřepým výrazem na tváři a panamákem naraženým do
čela.
„Matko představená!“ zahřměl na nejstarší ženu. „Vím, jaké prastaré síly
se snažíte vyvolat.“
„Doktore,“ odpověděla matka představená velikášským tónem. „Tvůj příchod
byl předpovězen.“
V tom se ze dveří vypotácela ospalá Ace: „Profesore, co to zase
provádíš?“
„Nacvičuju další dobrodružství. Snad si nemyslíš, že Pán Času neví, co
se stane...“
Ace v odpověď zamžourala očima a otáčejíce se k němu zády dodala: „V báglu
mám výbušninu, až budeš chtít zkoušet pořádně.“

Zaškobrtnul o šálu a omylem srazil muže. Hbitě mu sebral balíček.
„S tímhle byste měl opatrně,“ Doktor se široce usmál.
Během následujících minut mužovo zapálení zmizelo. Doktor zamával kloboukem
na rozloučenou spěchaje za druhým spiklencem.
Na třetí stanoviště už běžel pozdě. V dáli zahlédl kolonu aut. Sonickým
šroubovákem uvolnil pružinu držící platěnou střechu třetího vozu. Vržená
puma se odrazila od právě vypnuté střechy, vybuchla a zranila několik
kolemjdoucích.
„To nebylo hezké, mladý muži!“ Po několika minutách opustil i třetího
atentátníka.
Ať skenoval jakkoli, sedmiraný kolt nikde. Byl zmaten.
Bum. Bum. Ticho.
Žádné další rány. Že by mu u karet kecali?

Někdy si nejsem jistá. Jindy si připomenu jeho výraz. Sobě jsem tím pomohla, ale co on?
Musela jsem Doktorovi připadat komická. Mé zkušenosti z Cambridge - jakkoli uznávaná jsem v rámci pozemské vědy, Doktorovi jsem mohla jen vychvalovalat intelekt.
Pamatuju si dobře jeho nekonečně smutný výraz kdykoli pohlédl na nefunkční Tardis. Výraz, když sledoval lidi kolem sebe - skoro závistivý, ukrývaný pod povýšeností. Oni znali jen tento svět, ale Doktor... Doktor prožíval věčnost. Jeden čas, jediná planeta? To bylo děsivým vězením. A nebylo pomoci.
Kéž bych ho znala za jiných okolností. Takhle jen doufám, že se shledáme až bude skutečným Pánem Času...

Unaveni prostými diamantovými karafami? Chcete se ukázat před svými kolegy, kamarády? Právě pro Vás připravujeme speciální edici geneticky modifikovaných nádob!
Kdo jiný než námořník miluje rum? Jste smutní? Čím smutnější jste, tím více bude náš námořník rum plakat! Preferovali byste servírování z radosti? Není problém!
Chcete šokovat? Právě pro Vás je určena rum urinující verze!
Máte vlastní návrh? Oslovte našeho obchodníka, vytvoří individuální model - rum může prýštit odkudkoli!
Dodáme námořníka libovolné velikosti - od panenek až po nadživotní velikost! Možnost výběru integrovaného oblečení, či nahého modelu!
Náš inovativní systém skladování a servírování rumu toho nabídne ještě mnohem více! Přesvědčte se sami!

„No tak. Ještě chvíli a pojedeme!“
„Doktore, říkal jsi, že se nemůžeme odsud pohnout! Něco o tom, jak
paralelní negativní vesmír způsobuje přetížení v tekutých spojích a... tak
něco.“
Doktor nasadil uražený výraz: „Mohla bys mě už znát líp.“
Otevřel dveře a zavedl svou společnici do obrovské haly. Ta zalapala po
dechu a pak se tázavě otočila na Doktora.
„Vítej do nové strojovny,“ překřikoval Doktor vrzání tisíců kol.
„V tomto vesmíru sice nemůžu použít původní pohon Tardis, ale existují různé
alternativní zdroje
energie.“
„Opravdu nás křečci dokážou dostat domů?“
„To nevím, ale mám hlad - na toustovač mají snad síly dost.“

„Jsi zajatcem impéria Daleků,“ oslovil dítě kreslící jasnými barvami po ulici. „Jdi nebo budeš exterminován!“
Dítě zvedlo hlavu a se zájmem si prohlédlo vozík mluvící zvláštním hlasem a připomínající pepřenku.
„Jdi nebo budeš exterminován!!“ opakoval Dalek.
Dítě usoudilo, že barvičky jsou zajímavější.
Dalek zmateně zamával očním stonkem a zavrzal hlavou. Podle dostupných dat se měl tvor vzdát, nebo začít utikat. Dalek vyslal signál zbytku armády. Invaze se na zlomek vteřiny zastavila. Poté se Daleci stáhli.
Po mnoha letech přehodnocování strategie došlo Dalecké vedení k nepopiratelnému závěru - potřebují jasné barvy, aby nebyli přehlíženi.
Tak vzniklo nové paradigma Daleků a prototyp Tvůrce.

„Doktore, jak se dostaneme z týhle kaše? Kdybys mě je nechal praštit,
už bysme tu nebyli!“
„Ale Jamie,“ napomínal ho Doktor. „Násilí přece nic nevyřeší.“
„Že já Harryho nikdy neposlouchal,“ hudroval potichu.
Před Jamieho dopadla krabička s obrazovkou a tlačítky.
„Jamie, vyťukej následující číslo.“
„Ale Doktore, co s takovouhle pidi krabičkou? Radši vyndej můj
sgian dubh.“
„Mezičasový telelink. Jeden jsem nechal u Harryho Hudinniho.“
„Cože?“ opáčil Jamie zmateně.
„Jen zadej...“
Jamie nedůvěřivě mačkal diktovaná tlačítka. Přístroj zapípal a ukázal prázdný pokoj.
„Á, něco jako skener v Tardis.“
„Přesně tak... Ale Harry není doma...“
„Jamie, říkal jsi, že sgian ti nesebrali?“

Trpaslík zatím vše sledoval s pečlivě hraným napětím. Teď se pootočil, aby si soupeřivá drůbež ničeho nevšimla.
„Vidíte, vše probíhá přesně podle očekáváni,“ ozval se Trpaslíkův hlas z
komunikátoru.
„Ano? A intervence modré budky?“ Spockův hlas zněl skoro posměšně.
„Znáte Doktora,“ odpověděl Trpaslík unaveně. „Improvizoval...“
„Tomuhle vy opice říkáte improvizace?“ Kocour vzhlédl od své šesté ryby a
poprskal přitom několik nepříliš šťastných spolustolovníků.
„Víte, že vás všechny slyším?“ ozvalo se z reproduktoru. Všechny monitory
náhle ukazovaly šestihraný pult a zpoza něho se mračila postava Doktora.
„Helejte, přestaňte s tím dohadováním,“ ozval se náhle Lister. „Právě
jsme přišli o kus děje!“

Už zase. Už po... ne, může si to pamatovat sebelépe, ale raději na to nemyslet.
Doktor pobíhal venku se svými dvounohými známostmi, ona zatím věnovala pozornost svým příbuzným. Vtom její Gallifreyský přítel vběhl do Tardisiných útrob a donutil jí k dematerializaci. Poslední, co Tardis zaznamená, je masivní výbuch. Zase. S ním znovu zaniká i šance na komunikaci s jinou biomechanickou entitou. Je jí skoro trapně, že kdekoli se objeví, ti jí nejpodobnější nejsou schopni přežít.
Ať už je Doktor nazývá Daleky, Cybermany či jinými jmény, pořád jsou mimo Gallifrey jedinými biomechanickými tvory - jedinými jejími příbuznými. A na zůstává stále sama...

„Tak už dost děti! Jestli budete takhle zlobit, přijde si pro vás stará Mnohotvář. Může mít jakýkoli z desítek obličejů. Vždycky přijde sám, často ale víckrát najednou. Čím zlobivější, tím víc jich přijde. Je stejně pravděpodobné, že vyžene strašidlo ze skříně, jako že odnese vás...“
Naslouchající dítka se vyděšeně choulila k sobě. Roztěkaně pozoravala tu police, tu okno.
Muž opírající se ve dveřích o deštník se s tajuplným úsměvem zeptal: „To mluvíte o mně?“
Posunul klobouk do čela a nasadil tak strašlivý výraz, až žena ucukla. Děti se naopak rozběhli k Doktorovi: „Strašlivá Mnohotvář! Super. Ale proč tu nejsi víckrát?“

„Do toho, Doktore,“ povzbuzoval nadšeně svého hrdinu.
Doktor nasadil vážně zachmuřený výraz a odstoupil.
„Je to na tobě. Jsi vládcem svých lidí. Jen ty můžeš porazit vaše nepřátele.“
„Co váháš?“ Usmál se na muže.
Ten pomalu přistoupil k přístroji.
„Způsobí reakci v atmosféře. Vyhubí vaše nepřátele do jediného.“
Polkl. S napřaženou rukou se přiblížil. Zaváhal.
„Zabít není jednoduché, že?“
Muž pohlédl na Doktora. Široce se usmál.
„Není.“
Zmáčkl tlačítko. Ozvala se rána a záblesk je oba na chvíli oslepil.
„Míval jsem tolik soucitu,“ Doktor řekl potichu. „Ale teď... Vaši nepřátelé jsou mladým druhem inteligentního života. A tys jim dal šanci.“

„Z-o-o... Doktore, co je to za místo?“
Nečekajíc na odpověď vytasila nůž. Bylo to místo stvořené pro výcvik. Nejrůznější tvorové uzamčeni v klecích nepochybně čekali na souboj s ještě nezkušeným lovcem. Leela na zlomek vteřiny zaváhala - ona byla jedna ze schopnějších lovců Sevateemu. Ale lidé kolem tvory pouze pozorovali, nikdo se nepřipravoval na souboj na smrt.
„Leelo, co to děláš?“ Doktor ji zastavil, než stihla přelézt plot.
„Tohle zvíře neznám, ale vypadá nebezpečně,“ odpověděla. „Bude to souboj hodný zkušeného lovce.“
Doktor nasadil Leele dobře známý úsměv ‚proč se vůbec snažím‘.
„Sem lidé chodí za zábavou, divochu.“
Leela odpověděla nechápavým pohledem.

„Thomasi Brewstere!“ zahřměl Doktor.
„Doktore, co zase chceš? Nic jsem ti teď nešlohnul, přísahám.“
„Kvůli věcem, které sis... Vypůjčil, tu nejsem.“
Thomas si povzdechl. Tahle verze Doktora vypadala mnohem ostřeji než krikeťák nebo ukřičenej klaun. Vytáhl flašku a zhluboka se napil.
Jakmile láhev zazátkoval, ten malý mužík bleskově zasáhl deštníkem a nějakým zázrakem flašku získal.
„Samozřejmě. Jak tě znám, máš toho plný sklad?“
„Co už má chlap dělat, když se nachomýtne k výhodnýmu obchodu. Chtěl jsem to vyvézt, ale mimo Zemi zájem neni, tak prodávám tady.“
„Všude v minulosti.“
Thomas se zamračením přitakal.
„Není divu, že tolik slov zní podobně...“

Doktor otevřel dveře Tardis. Užasl. Řídící místnost ztratila svůj šarm dřevěného obložení a chromového zábradlí. Zády k němu stála postava s dlouhými jasně zelenými vlasy ve fialovém kabátu s vyšívaným abstraktním vzorem - pozemská móda konce 22. století. Doktor pohodil šálou a teatrálně si odkašlal. Postava se při otáčení opovážlivě rozkymácela.
„Spletl jsem si dveře?“ Doktor se široce usmál.
„Moje Tardis,“ tlumený hlas ho přerušil. „Porucha, pomoz.“
Kovové zadunění odpovídající na Doktorovo poklepání bylo doprovázeno bolestným zaúpěním. Opatrně odklopil dvířka na břiše.
„Ne!“ Doktor se usmál na batole uvnitř.
„Ano,“ batole závistivě pohled opětovalo. „Nejsem ale už tak mladý jako kdysi.“

"Statistiky za uplynulých 8,341 hodin."
Z hlavy se vysunula anténa směrem k právě otevřenému panelu.
"Kontakt."
"Data přenesena."
Ozvalo se několik kliknutí a zavrčení.
"Potvrzuji, paní."
K-9 odroloval do řídící místnosti sledovat Doktora.
***
Zpracování dat...
Situace: hrozící zničení vesmíru. Protivník: všemocná entita neznámého původu. Zpětný odhad pravděpodobnosti smrti Doktora: 98,958%. Situace úspěšně vyřešena s 84,568% efektivností během 3,586 hodin. Převládající psychické rozpoložení: nuda.
Potenciální postupy pro udržení zdraví Doktora:
Porucha některého z obvodů: pravděpodobnost úspěchu 10,587%.
Rozptýlení společníky: pravděpodobnost úspěchu 0,021%.
Napadení mocnějším nepřítelem: pravděpodobnost úspěchu 99,380%.
Tardis nalezla místo a čas jistého setkání s flotilou Daleků a nastavila kurz.

„Profesore? Podívej, tady je mezi legendami něco podezřelého.“
Doktor znovu pohlédl na hřbet knihy a povzdechl si.
„Říkal jsem si, jestli si všimneš... Jak bych ti to... No, prostě jsem se jednou s Tardis trochu nepohodl a ona se na truc vydala do doby zlomek mikrosekundy před vznikem vesmíru. A když cestuješ časovým vírem, vždycky se najde pár molekul, které se odmítají pustit Tardisiny vnější plasmické bariéry. A těchto pár molekul, když byly vystaveny podmínkám před vznikem vesmíru, jaksi... vybuchlo.“
„Skvělé!“ komentovala Ace nadšeně. „Tys způsobil největší explozi v dějinách! Co takhle se tam vrátit a přiložit ještě mou výbušninu?“

Už zase mává.
S nataženou rukou vstoupil do dveří.
Á, zpátky doma.
„Myslím, že jsme zatím v bezpečí.“
Jo, to jsi zjistil riskováním mého života!
„Doktore, určitě zelenina pomůže?“
„Někdy tě nechápu. Celer je dokonalým detektorem všemožných škodlivin.“
Jistěže. Použít nějakou zeleniniu nebo kytku je vždycky snadné.
„Je to velmi jednoduché - kdyby se změnil v kedlubnu, bylo by lepší vydat
se opačným směrem.“
„Ale nemáme jiné priority? Už týden jsme nejedli.“
Tss... Co si myslíte, že jsem? Jen se rozhlédněte - hromady mikrobů.
Jestli vám nestačí tohle, tak opravdu nevím...
„Je tu nejrůznější flóra.“
„To jako kytky? Mám jiný návrh.“
Áááá...