Orchidej

Milá Esti Vero.
V tomto čase rozjímání si dáváme navzájem dárky, přejeme si zdraví a lásku.
Letošní rok je trochu zvláštní. Setkávání je omezené a úsměvy musíme schovávat za rouškou. Přesto bychom neměli zapomínat na to důležité - držet spolu.
Přeji Ti krásné svátky, milé lidi okolo a klid a pohodu.
Orchidej
Stála na zastávce a nepřítomně hleděla před sebe. Hlavou jí vířily tisíce myšlenek. Rychlý déšť za sebou zanechal vůni vlhkých chodníků, jen světla pouličních lamp se marnotratně shlížela v jeho kalužích. Ani si neuvědomovala, jak zbytečný deštník v ruce potichu vyťukával staccato do špičky její boty.
Nepřišla.
Ulicí se pomalu blížila rozjařená skupinka.
„Hele, hele, a všimli jste si… „ „Jó, to byla ona…“ „Já jsem ti říkal, jestli potřebuješ, stačí říct…“ „Říkám, bando, tohle si musíme zvopáknout…“
Hlasité povídání přetnulo ticho jejích myšlenek. Automaticky se pootočila za hlasy.
„Dobrý večer, krásná paní. Co vy tady tak sama v tuhle dobu?“
Hlas ji vytrhl ze zamyšlení. Lehce se usmála na procházející skupinku. Taky takhle chodili, spolu, dřív. Ne dnes, dnes je sama, nechtěla být s nikým.
„Nestůjte tam sama, co když přijde vlk. A vy v tom krásném červeném sáčku jste jako Karkulka.“ Lehký smích se ještě odrážel od fasády okolních domů, když skupinka pokračovala dále.
Znovu se ponořila sama do sebe.
Proč jen nepřišla, když to slíbila? Tolik se na ni těšila, tolik si toho spolu chtěly říct. Zvlášť, když přišel ten dopis…
„Dobrý večer nebo noc nebo snad už ráno.“
Nečekaně s sebou trhla. Ani si nevšimla, že se od skupinky jeden muž oddělil a vrátil se k ní.
„Dobrý večer. Nechci být neomalený, ale…“
Pohlédla mu do očí.
„Víte, my se známe“ pokračoval. „Dlouho jsme se neviděli, ale známe se. A vůbec. Bydlím tady nedaleko, co kdybych vás pozval na šálek čaje nebo kakaa, abyste trošku pookřála. Nebo tady úplně zkameníte. Touhle dobou už nic nejede.“ Ani nevěděla proč, jen váhavě přikývla a pomalu se spolu vydali ulicí.
„Tak jsme tady. Pojďte, jen pojďte dál, nebojte se.“ Pomalu si svlékla sako a přehodila jej přes křeslo v pokoji. Sama nevěřila tomu, že došla až sem, do cizího bytu.
„Jsem to ale neomalenec. Já vás unesu z ulice a vy si na mne asi nepamatujete. Tak já začnu znovu.“ Lehce se uklonil: „Dobrý večer, dovolte, abych se představil. Já jsem Ondřej a vy jste…“
Udiveně pozvedla obočí Ondřej, Ondřej…
„A vy jste byla moje učitelka před asi patnácti lety.“
„Ondřej! Ale…“ poznání uvolnilo nepříjemné napětí „ale tys byl přece takový…“
„Já vím, takový malý a Milhausovatý.“ Sám se začal smát svému vtipu.
„Patnáct let, to s chlapem udělá divy. To už bychom si mohli i tykat, ne…“ smích. „Ale co. Kakao nebo čaj?“
„Tak to kakao.“
Když odešel do kuchyně, znovu se ponořila do svých myšlenek.
Poprvé se potkaly na přijímačkách. Sama si sedla až dozadu. To stádečko štěbetavých dívenek, které svým výrazným líčením a volánky na pučících hrudníčcích se snažily dát najevo svou jako dospělost, jí moc neříkalo.
Okamžitě byla skupinkou zařazena na listinu „ta divná“.
A pak přišla ona – obyčejná holka v džínsech, vlasy do mikáda. Došla až k ní a ukázala na volné místo v lavici: „Ahoj, já jsem Vanda, jako ta kytka, orchidej. Můžu? Tam vepředu je trochu přeplněno.“ Obě se zasmály a věděly, že budou kámošky navždy.
Prošly spolu celou školu. I na vysokou šly do stejného města, i když každá na jiný obor. Sama si vybrala pajdák, vždycky chtěla učit. Vanda šla za svým snem. Chtěla fotit, chtěla cestovat. Jejich cesty se rozdělily. Ale vždy jen na čas.
Vrátila se na její svatbu, aby mohla jít za svědka.
Přijela, aby jí podržela, když se stala ta děsná nehoda. V jediném okamžiku přišla o muže i o dítě. A Vanda tu byla. Konejšila ji a převáděla zpět ze světa bolesti do světa živých.
Časem se z Vandy stala světově uznávaná fotografka. Jezdila na stáže a cesty do exotických zemí, psala články pro známé časopisy, zapojila se do programu na záchranu přírody.
Z každé své cesty dovezla nějakou drobnost, jako dárek, jako potvrzení jejich přátelství. Jako v úterý, kdy u dveří zazvonil poslíček. Předal jí krásně zabalený balíček a běžel dál.
Když jej rozbalila, vzhlížela na ni ta nejkrásnější orchidej a u ní byl připojený dopis: „Tohle je Vanda. Vanda jako já. A bude s tebou navždy, tak jako já. Uvidíme se v pátek, dojedu na sraz. Vracím se domů, navždy. Za tebou. Už jsem to pochopila, miluji tě.“
Ani si nevšimla, že Ondřej stojí proti ní, rukou dva hrnky s kakaem a zamyšleně si ji prohlíží.
„Ty máš nějaké trápení, viď. Na, vypij to, aspoň tě zahřeje.“ Sedl si naproti a tiše usrkával z hrnku. Pustil televizi, první zprávy v pět.
Moderátor doprovázel slovy výjev na obrazovce: „… a z dopravní situace. Včera v odpoledních hodinách se na dálnici D1 stala hromadná nehoda. Tahač s cisternou dostal smyk a shrnul tři před sebou jedoucí osobní auta. Nehoda si vyžádala sedm zraněných, z toho tři těžce. Jedna žena bohužel nehodu nepřežila…“ Vzhlédla k obrazovce. Její oči zaregistrovaly zničený modrý Volkswagen s polepem pumy ve skoku pod návěsem cisterny.
Než omdlela, jen tiše zašeptala: „Vando!“