Ta má

Spřízněnou duši jsem hledala dlouho. Marně. Nikdo se objevoval, žádný kluk - a vlastně ani dívka, ostatně, co na tom sejde, že ano.
Trvalo to roky.
A pak se objevila.
Vlastně jsme se znaly od dětství. Dělala mi radost, když jsem byla smutná, povzbudila a ukázala správný směr, kterým bych se měla ubírat.
Byla tu pro mě vždy, a pokud náhodou na okamžik zmizela, vzápětí se objevila se svou pomocnou rukou.
Krásná. Měla raději zimu než léto, raději noc než den a slunci se vyhýbala, ale to na našem vztahu nenechalo žádnou stopu.
Bylo to prostě má čokoláda, má spřízněná duše.