Nevím, kam tohle zařadit, protože kruté to není a fandom u mé maličkosti asi těžko hledat. A mimochodem já jsem ta věčně v černém, co svatozář může vidět jenom z dálky. Ale také jsem ta za knihou a možná také ne. Bůh ví, jestli vlastně budu pravá žena. Snad ne.
Vždy dokonale elegantní,
nikdy extravagantní,
sladký úsměv na růžových rtech,
hrdinskou historku doprovodí vzdech…
Není chvíle, kdy černá nezdobí tvář,
není možno dokreslit dívce svatozář,
prázdné oči plné chladného odstupu,
nezvládnete pokořit, svést na ni potupu…
Šedá myška sedí v koutě, za knihou ukrytá,
světem spíše plouží se, stínem klopýtá,
jednou třeba děvče i vyvolá hlas,
ozáří nás všechny pravdivosti jas…
Hodně odhalené kůže, málo schovaného,
nevnímá čas, žije z přítomného,
bojí se každý jen trochu blíže znát,
musel by se podřídit, nebo se s ní prát…
Ať je v tom přesvědčení či geny,
každá cesta je cestou pravé ženy.
Tohle má konečně možná i nápad, jsem spokojenější. :)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit