Soud

„Tohle mi nikdo neřek,“ bzučelo mi neustále v… Hm, kde?
Po vnitřnostech – nejvíce řádila játra, plíce a ledviny – nastoupil k pultíku svědků jazyk, velký, macatý, slizký.
„Špinavá ohrada, zbytky jídla, nepořádek,“ hlásil úřednicky.
„Zuby přijdou po vás…“ napomenul jen mírně soudce.
„Olizování špinavých věcí, vychlazená kola rovnou na horký čaj, každou chvíli ňáký viry!“
„Standard. Pokračujte.“
„Ubohý jídelníček, moje chuťové buňky zcela odbývány!“
„Ajajaj,“ zachmuřil se pán v taláru.
Chtělo se mi vykřiknout, že já od dětství žádnou chuť neměl, že jsem byl o tento smysl proti své vůli ochuzen…
Jenže jsem byl prázdný, dočista prázdný.
Jen taková duchovní bublina.