Až do krve

Vždycky to byl Alex.
"Kam si myslíš, že jako jdeš?" křičel na něj Petr, když se Alex spěšně přezul a spěchal ze školy domů.
Nikdy jim nic neudělal.
"Myslíš, že tě papínek zachrání?" Tentokrát už ho chytil za bundu, aby ho zastavil.
Nebyl tlustý, pihatý, ani neměl rovnátka.
"Bojíš se? Hlavně si nenačurej do trenek!" Pěst dopadla rychle. Alex ani neviděl odkud přiletěla.
Vždycky to byl Alex.
Teď už nelétaly jen pěsti. Alex už bolestí nemohl dýchat.
Nikdy vlastně nepochopil, proč si vybrali právě jeho. Přirozený výběr? Jediný den, kdy jim připadal zranitelný? Asi to jen prostě někdo odnést musel.