Krvavá sláma

„Musíme to pořádně rozjet, já jsem teď slaměnej!“
„Se ví, kámo, kočka není doma, myši mají pré! Strhneme náhubky a zalijem hrdla!“
Zanedlouho se ozval znovu.
„No tě pic, klikaři, na co to hodíme tentokrát? Že ten tvůj vnuk má už hnedle křtiny?“
A pak zas, týden co týden, den po dni.
„Neutekla ti nakonec?“
„Ale kdepak,“ usmíval se pod vousy.
Jenže my nebyli vdovci ani svobodní. Výmluvy došly, játra se bouřila. Na svou radost zůstal nakonec zcela sám. Do měsíce se střelil do hlavy.
Jak se zjistilo na místě činu, vdovec byl, o tom žádná, ale rozhodně ne slaměný.