Úhel pohledu

Když slova přísahy na rtech mi visí
a v záři pochodní břitký meč tasím,
zlo kolem plíží se jak tlapky krysí,
myšlenky na to však jak požár hasím.
Když dlažbu pokropí horká krev rodných,
zabíjím, nemám však vědomí hříchu,
pohledem uhýbám do směrů vhodných,
zvítězit nechávám jenom svou pýchu.
Když plamen hladový stravuje stěžně,
„Ne, bratře, vážně se nebudem‘ vracet.“
Hlavici meče jen pohladím něžně,
nechápu, proč náhle chce se mi zvracet.
Až jednou zemřu a budou mě soudit,
celý kruh Valar chci mít za porotce.
Nebudu jak hlupák o milost loudit,
však zeptám se, zda je zlé milovat otce.