Hlasy ve tmě

„Ty je neslyšíš, Claro?"
„Co?“
„Ty hlasy ve tmě.“
„To je hluk z ulice. Potřebuješ si odpočinout. Tady máš prášky na spaní.“
„Nepotřebuju žádný prášky, je mi dobře.“
„Lehni si a odpočiň si, to je rozkaz.“
Přikryla mě a odešla z pokoje, ale ten pocit strachu nezmizel. Vím, že tam jsou, i když je Clara nevidí. Vyčkávají. Co když tam ale nic není? Co když si to jen představuji?
Natáhnu se pro ty zatracený prášky. Vezmu si jeden, ne raději deset, abych měl jistotu, že zaberou. Usínám. Hlasy pomalu mizí.
„Spí?“
„Ano.“
„Doctor je náš. Připravte sál, bude se pitvat.“