Náš právník byl skutečně geniální.
Pár paragrafů.
Pár kontaktů.
O dvě hodiny později jsme dorazili domů.
Nikdo nemluvil.
Nikdo se neptal.
Všichni jsme věděli, že máme problém.
"Jak tě to mohlo jen napadnout, Vincente?"
Povzdechnu si.
Padnu na gauč.
Pozorně ho sleduji.
Odvrací tvář.
V té tváři se zračí tolik pocitů.
Provinění, vztek, smutek.
Tolik se toho snaží skrýt.
Tolik se snaží stále vypadat drsně.
Nepřemožitelně.
"Nech toho."
"Čeho?"
Zavrtím hlavou.
Vstanu.
Jeho tvář je na dotek jemná a teplá.
"Nesnaž se nic skrývat, ukaž mi to."
Šeptnu při pohledu do jeho očí.
Nadělal nám spoustu potíží.
Stejně ho miluju.
navazuje na Představa ze snu
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit