Slib

Sny se plní. Většinou ty, u nichž si to nepřejeme.
Když mě vlekli do Angbandu, ještě jsem vnímal čas. Počítal jsem západy slunce, s nimiž se skřeti vydávali na cestu. Dny, v nichž jsem žíznil, mi připadaly nekonečné.
Na podlaze kobky si uvědomuji, že nekonečné nebyly. To pravé nekonečno přišlo teď. Stalo se bolestí a nejistotou, nejistotou a bolestí.
„Nesnaž se mi vzdorovat,“ šeptal Nepřítel. „Nakonec podlehnou všichni.“
Bolesti jsem vzdorovat dokázal. Čemu jsem nakonec podlehl, byla nabídka, slib, že mi dá Idril. A Gondolin. V tom nekonečnu jsem mu věřil.
„Ukaž se,“ usmál se, „královská koruna ti bude slušet.“