Hodiny

Mým největším potěšením bylo tehdy sedávat v okně vedle květináčů s vonnými popínavými růžemi, pozorovat lidi, kteří chodili dole po ulici a vymýšlet si o nich příběhy. Mamince tahle moje radost dělávala starosti. Bála se, že prochladnu a nikdy se neuzdravím.
V naší šedomodře dlážděné ulici se nacházelo množství krámů a krámků a panoval tam po většinu dne čilý ruch. Hned naproti mému oknu bylo ale zlatnictví, kterému jsem přezdíval U snědeného krámu. Obvykle zelo prázdnotou, majitel byl nerudný, ve výloze zlatnictví se však skvěly nádherné hrací hodiny. Představoval jsem si, že se uzdravím, jakmile si tyhle hodiny někdo koupí.