Bez lásky nelze žít

V ložnici Doctora a Rose.
Rose: Pověz mi Doctore, můj milý. Cítíš ke mně ještě láskyplné city.“
Doctor: Chceš pravdu nebo lež, kvítečku můj jarní.
Rose: Pravdu pravdoucí chci znát.
Doctor: V mých srdcích jen dvě ženy místo mají. Odpusť mi má milovaná, ty nejsi ani jednou z nich.
Rose: Proč mě tedy v TARDIS trpíš, když ke mně necítíš zhola nic.
Doctor: Cítím touhu po tvé kráse, která překonává samo Slunce.
Rose: Jen kvůli kráse? To v našem vztahu nezbyla žádná vášeň?
Doctor: Jsi jen šperk, který chodí po mém boku, otravný hmyz co musím tahat z malérů.
Rose se zhroutí na podlahu a usedavě pláče.
Doctor: Přestaň fňukat jako bys to dávno nevěděla.
Rose: Krutá jsou slova tvá. Proč lásku, nenávist vystřídala?
Doctor: Pohrdání k tomu přidej s lhostejností promíchej, vznikne koktejl naplňující má srdce.
Rose: Buď prokleta, zrůdo Gallifreyská.
Doctor: Ticho buď opice proradná. Važ si darů, které jsem ti dal.
Rose: Vem si zpátky svoje dary i s ozdobou zdobící mé vlasy!
Rose sáhne do vlasů pro jehlici zdobenou diamanty a bodne Doctora do srdce.
Doctor: Proč?
Rose: Z pouhého rozmaru, můj milovaný nehledej v tom žádné pomstychtivé city.
Začíná regenerace. Rose bodně znovu, tentokrát hlouběji.