Kameny nerostou na stromech

Vzpomínám si.
Na kousek břidlice s krajkovým vzorem. Kamenné třítko na česnek. Otisk kůže bájného tvora s hranatými šupinami.
Jak mi ho dědeček položil do dlaně.
Jak vyslovil: „Lepidodendron.“ Tónem, kterým se mluví o chutném jídle.
Jak mně to slovo znělo jako název pro hubování, jehož se člověku dostane, když polije stůl lepidlem.
„Je starý.“
„Jako ty, dědečku?“
„Mnohem starší. Vzpomínka na stromy, co kdysi rostly na naší planetě.“
„Proč už nerostou?“
„Možná byly unavené. Každý bude jednou příliš starý na to, aby žil dál. Ale nikdy by neměl být příliš starý na to, aby vzpomínky na něj rozdávaly radost.“