Sonet 23.4.

Jak jitřní paprsek záblesk tvé oceli,
jak měďák na slunci bujný tvůj vlas,
bystřina po dešti, tak zněl tvůj hlas.
Bratře můj z nejdražších, v konec jsme dospěli.
V pevné tvé objetí nevpluji nikdy víc
ukrýt se před světem jak dítko za noci,
opřít se o tvůj bok, žádat si pomoci,
vlasy ti pocuchat, políbit tvoji líc.
V slzách a plameni ukončils žití své,
s klenotem vrhl ses do srdce země.
V duši mé co popel strach a bol chrastí.
Poslední z posledních dítě jsem, ztracené,
krev otce zůstává už jenom ve mně.
„Sbohem buď,“ šeptal jsi tam nad propastí.