Gesto

Pohleďte, jak se v slunci chvějí
a jaké stovky liber stojí!
To chlouba panství, krásný skvost,
jak uznat musí každý host.
Tak děl ten farář nabubřelý,
když ku paláci tryskem spěli.
Pak v salonu se k slovu dostal,
své milé paní chválu schystal.
I hleděl se jí vlichotiti,
své dobro řádně upevniti,
to ani za mák netuše,
že babě nejde o duše.
Že o jmění své jenom stojí
a zatracen je v okamžení
kdo na zlaťáky, slávu její
křivě zří, či úklad strojí.
A tedy Collins druhou strofou
nalezl sebe s katastrofou,
když rukou až příliš rozmáchlou
tabulku rozbil skleněnou.