Pobertové

Prožili jsme krásná, téměř bezstarostná léta plná radostného i zlomyslného smíchu. Léta žíznivého hltání vědomostí, testování hranic, prvních přešlapů a prvních vítězství. Říkalo se jim studentská.
Vystřídal je čas velkých plánů a taky velkých zklamání. Čas hledání a objevování sebe sama. Byl naplněný divokým smíchem i zalykavým pláčem. Čas nezralé dospělosti.
Po něm přišla dlouhá doba temna, která nás hrozila nenávratně rozdělit. Doba, v níž zazníval jen tenký, zoufalý pláč. Doba zodpovědné dospělosti.
Nakonec ale...

„Ostrodrápku, přestaň je už nudit tou historií!“ houkl z kuchyně Dvanácterák, zatímco Tichošlápek před domem parkoval motorku a Náměsíčník kontroloval stav knihovny.

...jsme pořád spolu.