Pořád spolu

"Nemusíš běhat jen za mnou," smál se, ale pofoukal jí zadřenou třísku.
"Nestůj mi pořád za zády," káral ji, ale pak ji nechal šlapat měchy.
"Nepomáhej pořád jen mně," pobízel ji, ale stejně ji chtěl mít na očích.
Časem ho poslechla. Vyrostla a nechodila jen za ním. "Jen jeď," řekl jí, protože chtěl, aby se nebála vlastní cesty.
Už se nevrátila. Místo toho přišla válka.
Když ustupovali spáleništěm a nízko nad obzorem za kouřovou clonou slunce zkrvavělo, ještě stále si představoval, jak ji najde. Nějakým zázrakem. Řekne jí: "Nemuselas být stejně zarputilá jako já!"
A pak jí pofouká zadřenou třísku.